Kategorie: Kronika

Minulost, současnost a budoucnost blogu

Minulost, současnost a budoucnost bloguJak jste si někteří mohli všimnout, došlo nejen ke změně vzhledu, ale i velké části obsahu. Ti bystřejší z vás, kteří případně navštěvují můj blog častěji, tak mohli najít sekci ze života dočista poloprázdnou a obsahující jen zlomek původních článků, které jsem tam za ty roky nasázel. Proč? Odpověď se brzy dostaví.

Mohl bych vše přejít ve vší mlčenlivosti a bez důvodu s tím, že to stejně nikdo neřeší a řešit nebude, ale vzhledem k jisté zodpovědnosti ohledně blogu mám potřebu sepsat k tomu všemu určité vyjádření. Můj motiv eliminace většiny článků ze života je jednoduchý – došel jsem závěru, že otevírat se natolik, abych doslova veřejně vypisoval svůj každodenní život a dával jej číst každému „kolemjdoucímu“, je přeci jen špatně. Neřeknu, kdyby mi to přinášelo nějaký prospěch, ale sám jsem zjistil, že je lepší se s některými věcmi svěřit, respektive podělit s nejbližšími přáteli/rodinou, než to psát někam, kde si to stejně přečte zlomek lidí a když, ví potom až moc. I tedy to, co by vědět nemusel. Ano, mnohokrát jsem hlásal, že jsem přeci bloger a že ti se otevírají normálně. Ale nikdy jsem si tímto tvrzením nebyl úplně jistý a jak jsem se z čista jasna odhodlal k zrušení těchto článků, ze mě spadla i určitá zátěž. Ponechal jsem tedy jen to, co považuji za více přínosné a smysluplné, nikoliv zcela zbytečné a příliš osobní.

Přemýšlení nad blogem mě dovedlo i faktu, že se dostávám do krize i co se psaní ostatních článků týče, zejména „recenzí“, které ve skutečnosti ani recenzemi moc nejsou. Hlavně poslední roky mám s každým takovým článkem nemalý problém. Pokud se budeme bavit z hlediska třeba nejvíce zastoupených „anime recenzí“, i na to, co jsem viděl a bavilo mě, jen těžko nalézám slova, větná spojení a vůbec i to, jak bych vše, co bych rád řekl, nejsprávněji a nejkorektněji vyjádřil. Když už tedy něco vydám, ve většině s tím sám nejsem spokojen, ale také vím, že bych zřejmě nic lepšího nevyprodukoval. Nebo možná ano, ale ne zrovna ve chvíli, kdy bych měl usednout a psát. Velice mě mrzí, že jsem došel takovémuto stavu, který mě jedině odrazuje od dalšího psaní. Menší problém mám u většiny her, hentai (které mě doslova baví psát a zkoumat do podrobna), hodnocení festivalů (taktéž činnost, která mě velice baví), či jen takových krátkých a každo-sezónních shrnutí vybraných anime titulů. Bohužel, tohle všechno tvoří jen malou část celku, který jsem původně stavěl hlavně na anime recenzích a později i příhodách ze života, které už nyní součástí nejsou.

V minulosti jsem dostal nabídky, kdy jsem měl možnost psát pro větší portály a i dnes bych si našel místo, kde hlavu složit a tedy nepsat víceméně jen sám pro sebe. Kromě toho, že jsem vždy něco takového odmítal z důvodu, že jsem chtěl být ve svém, jsem ale i uvážil, že se pro větší portály nehodím. Proč? Protože jak jsem řekl výše, v psaní začínám čím dál víc plavat a ztrácet se, takže moje kvalita produkce den ode dne klesá. Tedy, sám jsem ji nikdy nepovažoval za moc kvalitní, což je ovšem součást určité sebekritiky, nikoliv sebevědomí. Je totiž pár článků, se kterými jsem opravdu spokojen a i dokážu sebevědomě říct, že se mi povedly. Ale je jich holt příliš málo. O zbytku, zvláště svých starých anime recenzích, raději ani nemluvím a zřejmě se jich bude týkat mé další plenění za účelem alespoň minimálního zvednutí kvality obsahu blogu.

Velkou motivací a hnacím kolem jsou pro mě hlavně přístupy na mém blogu a s nimi se vázající čtenost, kdy v obou případech bohužel nejde o nic závratného. Ano, měl bych být rád za zhruba 15-30 lidí za den, ale pokud si z tohoto čísla odečtu řadu náhodných cizinců, kteří na můj blog zavítali spíše omylem (statistiku lze vidět vpravo dole pod celkovými přístupy), vyjde mi sotva 15 lidí z Česka/Slovenska, což je slabé. Ano, když si někde dočasně udělám reklamu, mnohonásobně se tento stav zvýší, ale já si nerad získávám popularitu spamem, či vnucováním. Čísla, která mi přibývají u článků, jsou taktéž malá a dosáhnout vůbec stovky přečtení u nějakého článku je otázkou i několika měsíců, ne-li rovnou let. A to nemluvím o komentářích (zde musím podotknout, že lidi jsou vesměs konzumenti, takže se to dá logicky omluvit). Mohl bych to prohlásit za určitou megalomanii, či nenasytnost, ale pravdou je, že se i přes to malé nadšení, které mi ještě zbylo, pomalu přikláním k postupnému konci s psaním čehokoliv.

Opravdu jsem nerad v tomto speciálním článku až tak negativní, ale protože věřím, že se najde pár lidí, kteří můj blog navštěvují i rádi, bych veškeré své myšlenkové pochody a postoje nerad nechal bez povšimnutí. Samozřejmě neodmítám možnost, že může být lépe, ale to je stále ve hvězdách a v tom, jestli se z tohoto až skoro stavu vyhoření zavčasu dostanu. Samozřejmě, budu se snažit psát dál, chystám mnoho dalších článků, mám plány měsíce dopředu a na mnohé se těším i přes to všechno, co jsem tu napsal. Účel každopádně byl, abyste byli v obraze.

Děkuji za pozornost a přeji nadále co nejpříjemnější čas strávený na mém blogu!

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich