Kategorie: Hry

Rok ve Stardew Valley

Rok ve Stardew ValleyAneb jak jsem si nechal vylepšit dům, zasadil celý sad a založil rodinu. Tak trochu jinak psaný článek o hře, která se už během prvních chvil stala jednou z mých nejoblíbenějších a vůbec nejlepších her, jaké jsem kdy hrál.

TLDR; Chci vyhodnocení hry!


Chudý farmář

Když děda umíral, svěřil mi dopis. Ten jsem měl ale otevřít až tehdy, kdy nebudu vědět, co v životě dále. O víc než desítku let později tento čas opravdu nadešel. Současná práce mě už dožrala a mně nezbylo nic jiného, než konečně otevřít ten dlouhá léta schovávaný dopis. A světe, div se... Já zdědil farmu!

V takové chvíli by si člověk pomyslel kdo ví co a jednal taktéž kdo ví jak. Já to ovšem bral docela přímočaře. Dal jsem výpověď a nasedl do nejdřívějšího busu směr Stardew Valley. Na místě mě již uvítal major Lewis, včetně hlavní vesnické konstruktérky Robin. Zavedli mě ovšem na těžce zarostlý a neudržovaný pozemek s tím, že tohle je ta slavná dědova farma. A že to bude chtít nejspíš trochu dřiny.

Nuže, nechali mě nadále v tom a já se mohl dát do práce. Už jednou jsem tento život absolvoval a zatímco minule jsem vůbec nevěděl, co dělat, tentokrát jsem měl jasně daný cíl. Kousek jsem posekal a pročistil, abych si udělal místo na své první políčko. Přece jen, první zkušenost byla taková oťukávací a já objevoval, co mi sedne nejvíce. A i když jsem skončil jako rybář, posléze jsem si nalezl zalíbení ve farmaření, které mi bývalo mohlo vynášet majlant. A takovou chybu jsem teď neudělal, tudíž cesta čistě farmáře s maximálně přivýdělkem rybařením byla jasná. Za kapesné jsem tedy zakoupil semínka pastináků a mé první políčko bylo založené. Plno lokací mimo vesnici bylo zatím nějakým způsobem zabarikádovaných, tudíž jsem neměl moc možností. Akorát obejít celou vesnici a dle úkolu se náležitě seznámit s určeným počtem obyvatel. I když jsem je všechny bezpečně znal, zde to byla až taková úsměvná situace být opět tím „novým farmářem“.

Zde také naťuknu fakt mého dalšího, jasného cíle, tentokrát ohledně mých romantických tužeb. Minule vzniklo těžké dilema mezi dvěma dívkami z vesnice, tedy Haley vs. Abigail. Původně jsem šel jasně po Haley, ale cestu mi náhle zkřížila Abigail a já najednou nevěděl, kterou si vybrat. Přece jen, Abigail má charakter takové té záhadnější holky, velké gamerky, jejíž tatěk je navíc majitelem obchodu s potravinami (no, neberte takovou kombinaci). Oproti tomu Haley je zase taková ta typická, rozmazlená, městská holka, která nejde k ignoraci druhého a povrchním posměškům moc daleko (ale je to zase zatracená výzva). Nakonec jsem skončil s Abigail a založil s ní rodinu, ale pořád mi vrtalo hlavou, co by, kdyby. A to „kdyby“ jsem tentokrát pojal jako nový cíl bez dalších zábran.

Každý den tak nastal menší stereotyp. Hned ráno se postarat o své políčko, zalít veškerou úrodu, poté se vydat do města, chvíli stepovat před domem Haley, abych jí mohl pozdravit, či ji dvakrát týdně něčím pěkným obdarovat (a tím získat na srdíčku), a pak zase hurá do obchodu pro případná nová semínka. Zde jsem se rozhodl o své další, od minula odlišnější cestě. Již žádné obnovování komunitního centra, ale naopak se stát členem JoJa korporace a pomoct jí prorazit i ve Stardew Valley. Cítil jsem, že to není zrovna ta nejsprávnější volba pod sluncem, ale přece jen, komunitní centrum jsem už jednou obnovil a teď je načase zkusit něco nového.

S tím tedy souvisela i potřeba začít těžce vydělávat. Ono každé ráno popadnout konev a zalévat člověka naplňuje maximálně tak dvakrát, třikrát, ale pak se z toho stane jedno velké utrpení. Nejde ani tak o to stát, popocházet a zalévat, ale spíš že je nutno neustále doplňovat vodu v nedalekém jezírku a hlídat si svůj denní příděl energie, který byl po větším políčku schopen i po zalévání ubýt o celou polovinu. Chtělo to prostě automatické rozprašovače. A kvůli nim bylo třeba posečkat, až se zpřístupní velká jeskyně na severu.

Ta se po pár dnech skutečně otevřela a k denní rutině tak přibyla návštěva jeskyní a snažení se dostat co nejníže v patrech, protože bez minerálů holt nejsou patřičné suroviny pro výrobu rozprašovačů. Naštěstí, člověk otrkaný i přesto, že svým zrezivělým mečem moc muziky nenadělá, se dokáže v jeskyních zorientovat rychle a tak netrvalo dlouho, než jsem konečně narazil na železnou žílu a mohl začít těžit.

Brzy jsem tak mohl postavit pece a díky nim konečně zhotovit své první rozprašovače. Sice zavlažující jen políčka do kříže, ale lepší, než drátem do oka. Konev tak sloužila pouze pro pokropení úrody, kterou jsem špatně rozvrhnul. Peníze se sice pořád nehrnuly závratným tempem, ale již jsem se mohl stát členem JoJa korporace a pokoupit si i nějaká vylepšení, jako rozšíření inventáře, či lepší udici pro rybaření. Protože jak jsem říkal, když už nic, chytání ryb je zajímavý, leč aktivní přivýdělek. A mojí vizí bylo mít spíš pasivnější příjem, nepočítám-li občasné přesazení a upravení polí.

Mezitím jsem se stačil o velikonocích zúčastnit honu na vejce, které jsem historicky prvně prohrál a neodnesl si tak odměnu, která by se mi bývala sakra hodila. Taktéž mě ke konci jara čekal tradiční tanec v lese, kde jsem už s jistotou a sebevědomě vyzval Haley a tím se s ní dostal na pěkných šest srdíček, což je na první měsíc sakra dobrý výkon. To ale taktéž znamenalo, že budu muset brzy rozšířit dům, jinak žádný vážnější vztah nebude. A vůbec, celkově o hodně rozšířit i farmu. Začal jsem uvažovat o přece jen alespoň malém chovu zvířat ve formě slepic, protože vejce jsou taktéž zajímavý, pasivní přivýdělek.

První měsíc jsem tak strávil o věčném škudlení každého grejcaru a doufání, že se mi má investice po pár dnech pěstování nakonec vrátí alespoň dvojnásobně. Popravdě, zkušenosti z minulého herního života byly k nezaplacení, protože jsem vše dělal s jistotou a jasnými cíly.


Přesně podle plánu

Jak jsem řekl, tak jsem také učinil. Ze začátku měsíce jsem kromě zakoupení nových sazenic vložil mnoho našetřených peněz do výstavby kurníku a chystal se naplno věnovat i chování slepic. To si žádalo vystavění sila, protože bylo sice pořád léto, ale to se překlene, podzim tu bude hned a je třeba se už teď začínat připravovat na zimu. Cena jedné slepice mi nakonec málem vyrazila oči z hlavy, ale musí se počítat s tím, že investice znamená několikanásobný výdělek poté. Tedy, postupně jsem si zakoupil čtyři po 8 stovkách a jen co vyrostly, vejce z nich začaly padat jedna radost.

Co se mých polí týče, pomalu, ale jistě jsem začal nahrazovat základní rozprašovače za ty lepší, které většinou nechávám už napořád, protože naprosto dostačují. Tedy, rozprašují do všech stran a mohu okolo nich umístit až osm sazenic. Musel jsem kvůli tomu pořádně zabrat, co se průzkumu jeskyně týče, ale jak jsem říkal v minulé kapitole, již jsem věděl, co je a není třeba. Během chvíle jsem se dostával pomalu k samotnému dnu, investoval trochu i do zbroje, což nakonec nebylo ani třeba, protože jsem lepší dostal buď v truhlách, či jako odměnu v domě dobrodužné gildy.

Má romantická snaha taktéž začala nést ovoce. Sotva po půlce měsíce jsem dostal možnost zakoupit kytici a tím dát jasně najevo, jak to s Haley myslím. Beze slova ji přijala a vše bylo na téměř už jisté cestě. K tomu všemu jsem začal konečně i profitovat, hlavně díky melounům, které vždy vynáší hodně, jen holt trvá dlouho, než se vypěstují. Nechal jsem si tím pádem brzy nejen vylepšit dům, aby bylo možné v něm pobývat ve dvou, ale i odemknout rychlejší cestování vesnicí pomocí do této chvíle nefunkčních vozíků. Paráda.



A byla svatba

Začátek podzimu se nenesl už v tak dobrém rozpoložení, protože mi samozřejmě veškerá úroda z léta pomřela a já musel začít od píky. Tedy, když mi první den padla na „výplatě“ sotva pětistovka za pár vajíček, nebyl jsem moc nadšen. Ale s chutí jsem se pustil do plánování.

Konečně jsem vysekal další velký kus divočiny na mém pozemku a rozšířil ohradu okolo kurníku s tím, že si přikoupím další vedle skleníku a tam budu chovat králíky. Jo, byl jsem leda pro jejich srandu, protože jsem zjistil, že si je zatím pořídit nemůžu. Namísto toho jsem tedy rozhodl, že nechám vystavět ještě jedno silo a stávající kurník rozšířím. A jak jinak, než pak zakoupím další čtyři kuřata. Králíky jsem tedy odložil na neurčito a soustředil se hlavně na to, co je teď.

Políčko jsem taktéž rozhodl rozšířit o další řady a zcela nahradil všechny původní rozprašovače. Jedna řada dýně, další dvě plné lilků a zbytek tak různě. Od obilí, po zatraceně drahé brusinky, až po všemožný mix, co jsem kde vyhrabal. A po pár dnech živoření se mi to konečně začalo všechno vracet. Úroda začala růst, slepice šťastně snášely vejce a já už jen čekal, jak se začnou hrnout další peníze.

A ty byly třeba, protože jsem se s Haley dostal na poslední srdíčko. To samozřejmě znamenalo se pomalu připravovat na velkou veselici. V mém případě tedy ne pomalu, ale rychle. Měl jsem to štěstí, že jsem vychytal jeden deštivý den už ze začátku měsíce a mohl tak na břehu pláže, který jsem si mimochodem otevřel opravením lávky, zakoupit speciální přívěsek od ducha kapitána. Už nebylo na co čekat, ihned jsem vrazil do domu Haley a jí zase vrazil tento dar. A bylo jasno.

Po třech dnech se konala svatba. Většinu ostatních jsem viděl brát se většinou na jaře, ale jak se ukázalo, i na podzim to jde. Nic, co bych už díky minulému hernímu životu nezažil, ale zde jsem cítil, že dělám správnou a jistou věc. O to víc mě potěšilo, jakou změnou charakteru Haley prošla. Už předtím se ze sarkastické, městské holky, najednou stávala poměrně hodně snesitelná osoba, která si dělala i vztah k přírodě. Ale jak ke mně nastěhovala a najednou vybafla, co všechno bude potřeba zajistit a že se o to postará, akorát jsem čučel. Tedy, čučel jsem i později, co se ukázalo, že náš bůh Barone celý svět nevytvořil bez jakéhokoliv, byť jen lehkého náznaku, že ne vše je tak čisté a nevinné, jaké se na první pohled zdá. Tedy, myslím hlavně to, co se stalo v okamžiku, kdy se mělo jít na kutě.

Od této chvíle šlo všechno jako po másle. K vylepšenému kurníku jsem dostal i inkubátor, což znamenalo, že si další slepice už nemusím kupovat, ale nechám si je vylíhnout z nakladených vajec. Peníze z úrody se mi také začaly hrnout, čili jsem mohl brzo díky JoJa martu realizovat opravení skleníku, který do té doby co by ruina akorát strašil na mém jinak už docela hezky upraveném pozemku. Kromě políček mě tak čekalo ještě zajištění skleníku, protože zima se už blížila závratným tempem.

Jen na každoročním jarmarku jsem se se svou úrodou umístil na druhém místě. Snažil jsem se vybrat co nejkvalitnější kousky, ale ani to očividně nestačilo. Zkusil jsem si také pár atrakcí, za které jsem dostal žetony a chvíli se snažil vyhrát i speciální cenu. No, nakonec jsem pokusil štěstěnu a všechny roztočil v ruletě, která bohužel nevyšla a já přišel o vše. Co už, tak třeba příště, pokud na to budu mít nervy.

Netrvalo dlouho a narodila se mi první slepice! Tedy, vylíhla, ale zjistil jsem, že takový proces trvá jen pár dní. Nechal jsem takhle nalíhnout další tři slepice. Mezitím jsem přistavil další silo a konečně dokončil všechny zadané úkoly v JoJa Martu. Tedy, čekal jsem ocenění hned poté, ale asi si na něj budu muset nějakou chvíli počkat. Hlavní je, že se mi už odemkl přístup do pouště a tamější o dost nebezpečnější jeskyně.

Nakonec jsem se ocenění dočkal ještě ke konci měsíce. I přes vizi korporace, která chce všechny ostatní převálcovat, je jejím hlavním úkolem tu být pro lidi a dostupný na co nejvíce místech, s vůlí pomoct opravit i to, co dlouho leželo nefuknční ladem. Takže to zase tak zlé není. Než začala zima, posekal jsem veškerou trávu, aby byla zásoba do sila, pokřtil ještě jedno nové kuře a objednal si další rozšíření baráku. Protože je čas zplodit i něco jiného, než zeleninu.



Myšlení několik měsíců dopředu

Zima přišla a s ní i plánování, jak si alternativně vydělat. Protože jsem se dal na dráhu čistě farmáře, vejce moc nevynášela a ve skleníku jsem měl jen pár druhů zeleniny, která ale vynášela alespoň trošku. Postavil jsem proto několik klecí a ponořil je do nedalekého jezírka, aby se mi alespoň chytali raci a jiná vodní verbež.

Po pár dnech jsem měl konečně finální formu baráku hotovou a tedy ještě zařídil rozšíření kurníku taktéž na poslední úroveň. Teď už se seno doplňuje samo a mým každoranním úkolem je jen zaběhnout tam, každou slepici pohladit a vybrat všechna, teď už i velká a kvalitní vejce.

Zdálo by se, že vše začalo zklouzávat do stereotypu, naštěstí jsem se při náhodné návštěvě nádraží setkal s kouzelníkem, který mi zadal nový úkol – sehnat klíč a vejít do další, pro mě ještě neobjevené jeskyně. No jo, jenže cestu ke klíči mi má prozradit jistá příšerka v kanálech a klíč od nich má pouze starosta. Takže bylo jasné – jak jsem celé tři měsíce kašlal na všechny kolem a soustředil se jen na Haley, se mi teď vrátilo a já si musel začít dělat obrázek i u starosty.

To, co jsem škudlil celou polovinu zimy, jsem následně rozházel do mého náhlého nápadu zasadit pár ovocných stromů už teď, jelikož jsem si tím udělal strejčka na konec jara, a pak ještě nové výzbroje, abych mohl do jeskyně v poušti vkráčet již s hlavou vztyčenou. Do toho nadešel ten okamžik, kdy se mě jednoho večera po ulehnutí Haley zeptala, zda bychom měli mít potomka. Budiž tedy, už za pár dní mi ohlásila, že už je pomalu na cestě. To, že budu mít na starost další hladovějící krky, mě ovšem nezastavilo od dokončení dalšího kurníku a zakoupení prozatím jen dvou králíků. Třeba budou stačit a rozmnoží se závratným tempem sami. Aneb jak se říká... nebo ne, raději nic.

Na konci zimy jsem hodně pokročil v písečných jeskyních a dostal se i ke klenotu zvaném iridiová ruda, která je zatraceně vzácná a hodně těžko se na ni naráží. Nicméně ještě lepšího klenotu se mi dostalo, když se mi konečně narodila dcera, které jsem dal jméno Hana. Chvíli jsem přemýšlel, jaké jméno jí dát, ale pak mě napadlo dát něco podobného Haley, ale zároveň i pěkného. To je jeden z více důvodů, stejně jako třeba, že „Hana“ znamená japonsky květina a tudíž je to i z této oblasti hodně pěkné jméno.

První rok uzavírám s tím, že jsem stihl vše, co jsem v mém minulém herním životě objevoval skoro tři roky. A to je sakra časový rozdíl.


Katastrofa nového roku

V zimě jsem dělal doslova prd. Tedy, občas jsem zasadil nějaké to semínko z nasbíraných bylin, ale jinak jsem si vesele cestoval a vlastně nic neřešil. Jakmile tedy přišlo jaro a já viděl tu spoušť, ve kterou se má farma proměnila, chvíli jsem pocítil až beznaděj. Ale dal jsem se do práce.

Trvalo mi celé tři dny, než jsem všechno dal do pucu a nahodil i nové sazenice. Tím, jak jsem přes zimu rozšířil farmu, jsem si zadělal na zatracené práci. Do noci jsem oral, až jsem neviděl ani na krok, slepice a králíky jsem navíc nestíhal obcházet, tudíž se má produkce zatraceně snížila. Nemít naškudleno ze zimy, nevím, jak bych si mohl dovolit vyházet za semínka přes dvacet tisíc. Ale jakmile jsem měl hotovo, dostavil se ten pocit dobře vykonané práce. A teď už nezbývalo než jen čekat, až budu mít zase co sklízet a peníze se mi pohrnou raketovým tempem.


Zpět do hráčské dimenze

Mohl bych pokračovat dál, ale kromě toho, že v současné chvíli jsem nikam nepokročil, by to bylo asi stejně záživné, jako to, co jsem tu již napsal v několika kapitolách, takže to utnu a vrátím se do fyzického světa a k pohledu hráče.

Stardew Valley je skutečný herní zázrak, který mě přesvědčil o tom, že dokáže chytit i člověka, který o hry zaměřené na farmaření do té doby ani trochu nestál. Tedy, rozhodně to není jen o farmaření. Chtěli byste raději rybařit? Chodit na dobrodružné výpravy do hlubokých jeskyní plných nebezpečí? Živit se kácením stromů? Nebo se věnovat vinicím a vínu obecně? To je jen několik z mnoha možností, jaký „život“ si ve Stardew Valley můžete zvolit. Co nechcete, nemusíte a co chcete, můžete kdykoliv vzájemně kombinovat, či to třeba všechno dělat najednou (ačkoliv se potom doslova nezastavíte).

A když už vás přestane bavit práce, zabavíte se jednoduchým, ale důmyslným systémem seznamování nejen s ostatními obyvateli Pelican Town, ale i randěním, kde se po stránce pohlaví meze nekladou. A když se budete snažit, ponese to ovoce ve formě možnosti mít i potomky. A to je skutečně pecka.

Graficky hra spadá do 16-bitové éry, tedy připomínající hlavně jeden z prvních Harvest Moonů, ale lehce modernizovaný a pixelová grafika zde vypadá obzvlášť k světu a rozhodně ne zastarale. Hudba - výtečně chytlavá a nastavená tak, že i přes neustálé opakování vypne přesně v okamžik, kdy „už toho bylo dost“. Navíc bravurně doplňující atmosféru každého období a každé lokace.

Hra mě osobně začala přijít repetitivní až po druhém hraní od začátku, což dalo k původním 70 hodinám stráveným v celkem skoro 3 herních letech, nyní dalších 40, kdy už jsem po všech zkušenostech věděl co a jak a tedy se dopracoval ke všemu potřebnému za pouhý jeden herní rok. Tak, či tak, je to ohromné plus už tak úžasné hře, kterou sám zařazuji do TOP pěti her které jsem kdy hrál (a občas si stále rád zahraju).

Klobouk dolů, protože aby se něco takového povedlo pouze jedinému člověku, tedy jednomu jedinému vývojáři, který se postaral o vše - od grafiky, přes kód, až po hudbu - to se jen tak nevidí.

Hodnocení: 10/10

Komentáře

Jméno
Předmět
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, - odpovědět
Naprosto výborný článek :-) Doufám že ještě někdy napíšeš podobný.
odpověděl(a)
Díky za opětovnou chválu. Uvidím, ale námětů se ještě najde spousta.

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich