Kategorie: Hry

NieR: Takový ten klenot

NieR: Takový ten klenotMusím napřed upozornit, že teď nebudu mluvit o NieR:Automata, nýbrž o originálním NieRu pro PS3, který nyní spočívá ve stínu oslavované Automaty. Ta je mylně nazývána pouze jako NieR, i když se v tomto případě jedná o podstatně odlišné hry.

Pokud vás zajímá chronologický předchůdce, čtěte mé žalozpěvy o Drakengardu.


Na cestě nejen s mluvící knihou

Kromě hlavního hrdiny (jehož jméno si zvolíte sami a budete tak i jmenováni po celý příběh) - starostlivého otce, bojujícího za blaho své nemocné dcerky Yonah, výřečné a dobrotivé knihy magických schopností - samozvaného Grimoira Weisse, a schopné, leč prostořeké parťačky Kainé, jejíž styl oblékání připomíná spíš děvu lehčejších mravů, by se našla řada dalších méně, či neméně důležitých postav, které se svými odlišnými a výraznými charaktery přímo vpálí člověku do paměti a najde si zde své jasné oblíbence.



Inspirace správným zdrojem

Jako každá hra z Drakengard/NieR univerza, i tato má svůj vlastní styl zpracování. Ten velice úzce připomíná hry od Team Ico. Nemohu si pomoci, ale pojetí prostředí vyžívajícího se ve všudypřítomných ruinách, obrovských chrámech a stavbách obehnaných nerealisticky vysokými zdmi, nebo dokonce i některé animace (tlačení beden) jasně dokazují, že k inspiraci dozajista došlo. Jenže právě to hře přispělo obrovským dílem ku atmosféře, protože jak mohou herní gurmáni znát, právě hry jako Ico, či Shadow of the Colossus, zvláštní atmosférou ani netradičními vizuály nešetří, což z nich dělá právě něco tolik výjimečného.



Několik žánrů v jednom

Jednou docela klasická bojovka, jednou skákačka omezená pouze na pohyb do stran, jindy zase hra o logice a uvažování (něco na způsob hádanek v Ico, které se ale dají bohužel lehce očůrat), pak najednou hororová adventura (původní Resident Evil s fixovanými pohledy), posléze isometrická mlátička (Diablo) a na závěr nechybí ani arkádový simulátor farmaření, či rybaření (Harvest Moon).

Obecně, série Nier přímo vyniká úžasnou prací s kamerou a vůbec s pojetím jednotlivých částí hry, takže vždy se najde něco nového, netradičního a prostě geniálně propojeného se zbytkem tak, aby se předešlo stereotypu. U všeho sice jen lehce, ale vyváženě a hlavně zábavně. Až tedy na novelové vložky, které jakoby zakrývaly lenost tvůrců zpracovat je i vizuálně (spíš to působí jako nedodělek). Myslím tím dlouhé texty ve stylu japonských light novel, kterých sice není vcelku tolik, ale některé kromě obhajitelné práce se sny a představivostí člověka, vypráví třeba důležitý příběh jedné z postav a pokud není přímo čtenář, či fanoušek literatury, neocení to. To je asi jediná výtka.



Kouzlo odlišných prostředí

Jednou se budete prohánět po zelených pláních, pak zase po písečných dunách, navštívíte přímořské město specializující se na rybolov a lodní přepravu, nebo město přímo visící nad propastí s vystrašenými obyvateli schovanými v železných kójích. Taky se nevyhnete místu uprostřed mlžného lesa s obyvateli žijícími ve vlastních snech, a aby toho nebylo málo, neminete ani velké, starobyle vyhlížející město uprostřed pouště, kde všichni musí povinně být zahaleni od hlavy až téměř ke kotníkům a dodržovat přes stovku tisíc králem jasně daných pravidel.

Každé z těchto míst je naprosto unikátní - má svou vlastní kulturu, styl, atmosféru, ale i příběhy. Co je příjemný fakt, tentokrát nedošlo k vyžívání se v rozbořených velkoměstech, ale spíš ve světě, který po apokalypse neobývá pouze zvěř, ale i lidé si našli svá, životem, radostí a smutkem kypící místa s jen nevelkými náznaky, že kdysi planetu obývalo nějaké vyspělejší lidstvo. Občas se tedy zjeví nějaký rozbořený most v dáli, ale to je tak vše. Život jde prostě dál, ať se v minulosti stalo cokoliv, což nebudí až depresivní pocity, ale spíš naději, že se všechno možná dává pomalu do pořádku.



Questy - doběhni a přines

Od příběhů se odvíjí i questy. Kromě hlavní příběhové linie, kde jde víceméně o cesty od jednoho bossovi k dalšímu bossovi, je možné se na chvíli pozastavit a poznat danou lokaci lépe plněním úkolů zadaných jednotlivými obyvateli světa. Kromě běhání z místa na místo, úkolů typu přines/nakup/najdi/předej nejde opravdu moc co víc vymyslet a občas, pokud opravdu člověk neví, kde má vlastně co hledat, to může to i trochu potrápit. Ale pak se ukáže, že na se první pohled banální doručení zásilky rozvine v jeden velký lidský příběh, kde bude nutné se rozhodnout, co bude a co nebude správné učinit.


Příběh obecně

Po výborném prologu přichází solidní zbytek, sestávající se hlavně z hrdinovy cesty za nalezením možnosti, jak vyléčit svou dceru trpící neznámou chorobou. Režisér a scénárista, Yoko Taro, je génius a masochista v jednom, takže příběh je složen z momentů, které pokud nedopadnou vyloženě špatně, vyjde z toho třeba i tak nepříliš ideální, či trochu bizarní vyvrbení.

Na málo velkých otázek se najde úplně přímočará odpověď a vše se stále ukrývá pod hávem podivné magie a tajemství. A jak je pro NieR a obecně sérii Drakengardu zvykem, jeden konec, leč je ten první víc než uspokojivý (tedy konec A), neznamená, že tím hra končí. Jinak řečeno, hra má opět více konců a více pohledů, ze kterých je příběh brán a o které je obohacen, což je nejlepší možné řešení a vůbec i důvod se ke hře zase vrátit bez nutnosti absolvovat prakticky to samé.



Hratelnost a technická stránka

Rozličné herní styly provází i téměř bezchybná hratelnost. Souboje bývají sice jeden proti dvaceti, ale nefrustrují, naopak ohromně baví. S tím přichází i fakt na hraně pozitiva a negativa - hra je neskutečně lehká. Tedy, na normální úroveň určitě. Nevím, jak moc i na těžší, ale řekl bych, že o moc složitější nebude.

Jde o takový relax. Občasný větší souboj sice vyžaduje dávat si trochu pozor, uhýbat a nesekat jen hlava nehlava, ale vše má ležérní tempo (během střelby z knihy dokonce hra cíleně zpomaluje) a nikdy nedojde k tomu, že by měl být člověk frustrovaný tím, že nemůže porazit třeba jednoho z řady bossů. Počet opakování tedy závisí hlavně na šikovnosti hráče a toho, jak moc si bude či nebude dávat pozor a jak moc bude zásoben léčivými přípravky. Je to jedna velká pohoda a hra, kterou zvládne každý, i sebevíc průměrný hráč. Na obtížnost a netoleranci chyb typu Dark Souls, jemuž se spíše blíží spirituální nástupce, můžete rovnou zapomenout. Tady si doslova odpočinete.

Po nějaké době je možné si zvolit ze tří druhů zbraní, jimiž jsou lehké meče, pro japonské hry typické obří, těžké meče a nesmí chybět ani kopí, efektivní pro prorážení brnění. Magie je taky samozřejmá a kromě bizarní schopnosti Weisse střílet nekonečné množství magických střel, lze ještě využít dalších magických vychytávek, jako je vrhání bodáku, mlácení obří pěstí a mnoha dalších, lišících se efektivitou. Hlavní nepřátelé a taky jeden z mnoha důvodů zániku starého světa jsou totiž Shades - záhadná, agresivní stvoření, jejichž tajemný design se mně osobně náramně zamlouval. I když mají v základu jen pár druhů, později se přidají i různé poddruhy a ti, kteří se dali v normálním případě rozsekat na maděru hned a s minimem škody na zdraví, potrápí o něco více.

Mimo souboje se hra i dobře ovládá. Vše je přístupné hned pod kurzorem, jen kvůli questům se musí do herního menu, což ale není taková tragédie. Jedinou tragédií zůstává akorát mount ve formě velkého divočáka, který je absolutně neovladatelný a tím prakticky nepoužitelný. Tedy, kupředu letí rychlostí blesku, ale zatáčení je jedno velké „no-no“, takže se vyplatí jít raději pěšky. Naštěstí, hrdina je dost rychlý a přesun z místa na místo tak není záležitostí na dlouhé, nudné výpravy, když je k tomu všemu každá lokace téměř hned po ruce. Svět není zase tak velký a na mnoho míst se budete vracet nespočetněkrát, ale to právě dává větší prostor pro co nejpropracovanější příběhy okolo.

Načítací obrazovky se zde samozřejmě najdou a v nemalém množství. Stačí v pozdější fázi využívat lehký typ rychlého cestování, nebo jen přecházet mezi lokacemi. Jsou ale relativně krátké a navíc každá obsahuje nějaký zajímavý text. Buď jde o roztomilé deníčkové zápisky Yonah, nebo čas od času i o vědecké, či vojenské záznamy z počátku apokalypsy, u kterých by ale člověk uvítal delší dobu zobrazení, aby si to vůbec stihl přečíst, než se hra načte.



Vizuály - staré, ale dobré

Hra z roku 2010 přece jen za těch 7 let zestárla a ve spojení s omezeným hardwarem PS3 nejde o přímo vyhlazenou a nejostřejší podívanou. I tak ale, modely okolí jsou do detailu zpracované, textury líbivé a i v postavách je vidět skrze omezení v animaci obličejů dostatečný život. Krev se dá vypnout, ale pokud se tak neučiní, je třeba počítat s jejími hektolitry, cákanci na všechny strany a i nějaké to dočasné potřísnění šatů postav. Kdepak jsme jen tohle mohli vidět?

Každopádně po o hodně mladším, za to o něco vizuálně škaredějším Drakengardu 3, jde o nesrovnatelně líbivější zkušenost. Osobně jsem zbožňoval prostředí přímořské oblasti a pohled na zničené mosty v dálce, uznával hru světel a stínů, či žasl nad živostí písečné bouře. Mnohdy doslova umělecký kousek, kterému lze odpustit i částečnou grafickou zaostalost.



S písničkou jdu jako ptáček

A co vůbec hudba? Řekl bych to jedním slovem - fenomenální! Hudební doprovod na cestě z lokace do lokace, nebo v příběhových částech - je to vlastně jedno. Cokoliv zaznělo, se mohlo opakovat donekonečna a stejně to neomrzelo, ba naopak - zarylo se do paměti a znělo v hlavě i dlouhé hodiny po dohrání. Tedy, kdyby jen hodiny...

Hudba je v této hře prostě fantastická, skvěle mezi sebou přechází a vdechuje místům specifickou atmosféru. Ať už to je dobrodružně zbarvená hudba v oblasti pastvin, či mocné chorály v chrámu, jen to stačí k radosti a chuti dané lokace navštívit znova a poslechnout si tu nádheru alespoň ještě jednou, než bude čas pokročit někam dále, odkud třeba už nebude cesty zpět.


K závěru

NieR je opravdový herní klenot. Má sice pár nedokonalostí a vad na kráse, ale stále zůstává příběhově lehce potemnělou relaxací, která pekelně baví a jen minimálně frustruje. Ve spojení s několika herními styly jde o až takový zázračný unikát i jen minimálně propojené série.

Objektivně by se hra co do celku vešla tak do 7-8/10, ale subjektivně se u mě osobně zařazuje k jedněm z vůbec nejlepších a nejlépe prožitým hrám, co jsem kdy hrál. Tedy, dal bych oficiálně s přihlédnutím na chybky 9/10, ale jelikož jsem si to zařadil již do osobní topky, dávám nakonec plný počet. Po docela dobrém Drakengardu 3, dnes už téměř nehratelném prvním Drakengardu a ze začátku nejistém pokračování NieR:Automata, šlo o velké a hlavně nečekané překvapení, za které jsem dal skoro až sběratelskou cenu a vůbec toho nelituji. Hru je totiž dnes velice těžké, až téměř nemožné běžně sehnat, což jde ruku v ruce s jejím statusem klenotu.

Hodnocení: 10/10

Doporučení: Bezesporu!

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde