Kategorie: Hry

Final Fantasy XV

Final Fantasy XVJejich revírem je Duscae. Jejich tempo je vražedné. Jejich protivníci jsou ozbrojená armáda, spiklenci a démoni. Noctisův tým pracuje ve dne v noci. Jeho úkolem je zachránit svět!

Nejlepší bude začít představením hlavních hrdinů, které tvoří kupodivu dost generická čtyřka. Asi nejgeneričtějším je princ Noctis, o jehož chování z části rozhoduje hráč, z druhé stránky zůstává ale stále takovým trochu sarkastickým, neexpresivním floutkem, který potřebuje dospět. Jeho tým ochránců a zároveň nejbližších přátel pak tvoří další tři. Gladious, neváhající obřím mečem rozmetat vše, co by se k Noctisovi vůbec přiblížilo a specializujcí se v přežívání. Prompto, veselé a ztřeštěné povahy, tak trochu zoufalec, co se žen týče a zároveň hlavní fotograf zachycující veškeré momenty jejich cesty. A nakonec Ignis, nejrezerovnanější ze čtyřky, ale hlavní řidič a taktéž jediný schopný kuchař.

Jak jsem již naznačil, řízení se neobejde bez pořádné naleštěné káry, kterou hrdinům dělá auťák pojmenovaný ženským jménem Regalia, jež se dá považovat za takového dalšího člena, leč neživého. A to proč? Protože bez něj by ta cesta rozhodně nemohla probíhat hladce, i přes jisté komplikace. Samozřejmě, kromě čtyř vyhrazeně mužských postav (a neživotné ženské) se v příběhu objeví i některé výrazné ženské, jedna se dokonce k hrdinům na chvíli přidá a nemálo pomůže při řešení nejednoho questu. Ale abych moc neprozrazoval, jenom dodám, že ze všech je nejhlavnější Lunafreya asi tou nejošklivější. Beru-li to tak, že žádná z postav není v sérii FF vysloveně ošklivá, všechny, ať už mužské či ženské, hlavní či vedlejší, oplývají nesmírnou krásou a dokonalostí. (Pro FF typické.)

Nyní odbočíme od postav a podíváme se na příběh. Ten vypráví o poněkud nepovedené cestě na svatbu Noctice a Lunafrey, kteří mají svým sňatkem spojit dva rody. Kromě toho, že se hrdinům nejprve rozbije auto, se stane později i neštěstí v hlavním městě a Noctis se spolu s celou bandou stane terčem povstalců proti nyní padlému království. Že to zní docela řadově? To ano, ale vykresleno je to tak parádně, že to jeden s radostí přehlédne. Poté má hráč na výběr. Buď se vydá po trase hlavního příběhu, který samozřejmě ono povstání nenechá jen tak v klidu vládnout krutovládou, nebo využije vedlejších questů, aby nabral nejen drahocenné zkušenostní body, ale mohl si prohlédnout i obrovský svět, který hra nabízí.

A abych nechodil okolo horké kaše, ten svět je opravdu pecka. Je lehké se do něj vžít, jelikož účinně spojuje svět podobný tomu našemu, do toho fantasy prvky a samozřejmě i nemalé sci-fi. Krajinou, pokrytou pískem, či zelení, tak křižují dlouhé dálnice a silnice, čemuž kontrastují všudypřítomné exotické druhy zvěře a samozřejmě i lidští nepřátelé, jejich létající lodě a základny plné pokročilé techniky. Kromě tedy ještě nezmíněných démonů, objevujících se v noci a ohrožujících celý svět. Rozloha světa je opravdu obrovská a osobně musím říct, že jsem zatím nic takového v žádné jiné hře neviděl. Taky, nutno dodat, strčí celá mapa do kapsy jak otevřený (a oproti ní zatraceně malý) svět v GTA V, tak třeba ten v třetím Zaklínači.

Co ale musím vytknout, je fakt, že všude se nelze dostat a mnohdy se narazí na až nesmyslné zdi. Tudíž zábrana, očividně udělaná tak, aby se přes ní hráč nedostal, by se dala v normálním případě přeskočit, ale zde čeká ona slavná neviditelná zeď. To samé v případě, že někam by se dalo skočit, ale prostě to nejde. To trochu ubírá na svobodě pohybu, ale na druhou stranu, toto omezení chápu. Tedy, pokud by procházení mezi stromy nebylo až tak otravné.

Tento velký svět si lze prozkoumat zábavně – plněním oněch vedlejších questů. Tady by byl takový menší úkrok k něčemu, co se ani jinak udělat nedá. Vedlejší mise jsou totiž stylem – běž tam a tam, zabij tolik a tolik příšer, přines to a to, a takhle pořád dokola. Zejména hledání malých předmětů v určité oblasti, kdy se onen předmět zviditelní až poté, co se k němu hrdina přiblíží, je mnohdy o nervech a zoufání, jestli nejde chybu ve hře a zda tam onen předmět vůbec je. Nicméně, i tak jsou tyto mise zajímavě udělány, každá z postav, která je rozdává, pro ně má jasné důvody a tak třeba výprava na sopku za pořízením úžasného snímku s výhledem na celý kraj, se stane obrovským dobrodružstvím s líbivou třešničkou na konci.

Taky, aby ne, když po celou dobu tento čas trávíme ve „svaté“ čtveřici, která jen mlčky nepobíhá, ale mezi jednotlivými členy často probíhají dialogy a vtipné komentáře (a to i v případě, že jde do tuhého - na srandu je zde čas vždy). Někdy krátké, někdy delší, ale vždy k věci a vdechávají tak celé partě život. Lze tak za velice krátkou dobu jednotlivé členy poznat bez toho, aniž by jim musela být věnována speciální péče ve formě příběhových odboček, či podobně (na které taky dojde, jen ne v základní hře, ale ve formě DLC). Musím říct, že dialogy mezi postavami se začnou opakovat až po mnoha hodinách hraní. Do té doby se vždy najde něco nového. Dobře, jakmile člověk přijede 10x do stejného města, uvítá ho úplně ta samá část dialogu. Ale to člověk v normálním případě při neustálém cestování z místa na místo nezaregistruje.

Málem bych zapomněl zmínit města, kterých zde sice není moc a jediné větší je Lestallum, nicméně ať je jakékoliv, srší životem. Jediné takové detailistické je všimnutí si, že se NPC až škaredě opakují a pro každého vychází omezený počet stylů (počítáme-li ty, od kterých si člověk nebere questy). Ale protože fungují jako kulisa, která má i své dialogy (a jež lze trochu neomaleně poslouchat), nějak zvlášť to nevadí. Narazit do nich lze, ale zabít je nelze. Taky, tohle není GTA. Ve městech si lze nakoupit zásoby, najíst se, samozřejmě nalézt vedlejší questy, či se ubytovat.

Cestovat krajem a mezi městy se dá třemi způsoby – samozřejmě Regalií, pak za pomoci Chocobů, tedy pro FF typických a mezi tituly hojně sdílených velkých žlutých ptáků (připomínajících mix pštrosa a slepice), a nebo prostě jen tak pěšky. Později lze využít i rychlého cestování a přemístit se tak instantně mezi místy, která hráč již navštívil. Nicméně tady přichází menší zádrhel ve formě načítacích obrazovek, které v samotném otevřeném světě nejsou, ale když je třeba rychle cestovat, načítání skoku z jednoho konce mapy na druhý zabere i okolo minuty, což dost odrazuje. Nicméně to nevadí, protože cestování zejména Regalií je prostě požitek. Postavy ani v autě jen nečinně nesedí a lze je pozorovat, jak se spolu baví Prompto a Noctis, Gladious mezitím čte knihu a Ignis popíjí svůj oblíbený nápoj.

Tedy, pokud nedojde k rozhodnutí odřídit si tuto cestu sám. Tady přichází velký zádrhel a to ten, že samostatné řízení nestojí za nic. Absolutně ne. Auto se drží na „kolejích“ a i když se z nich z části dá vyjet, akorát to může způsobit kompletní zničení karosérie jen otřením se o malý sloupek. Celkově, řízení působí nepřirozeně, nudně a osobně jsem s radostí toto břímě přenechával Ignisovi, který jel alespoň s jistotou a já si mohl mezitím vychutnávat ubíhající okolí.

Samotný hlavní příběh se dá dohrát za nějakých 13 hodin, jako to dokázal v prvních dnech od vydání jeden (nečekaně) japonský hráč. Já ovšem narazil na problém při vynechávání vedlejších questů a poslední mise pro mě tak byla natolik obtížná, že jsem se rozhodl ještě pár levelů nabrat. Tady jasně narážím na to, že hra je perfektně udělaná, co se týče možnosti se kdykoliv vrátit zpět od jisté chvíle. Dojde totiž k tomu, že jak příběh postoupí, hrdinové se přehoupnou z otevřeného světa do trochu lineárnějších úrovní, ze kterých chvíli není cesty zpět. To ale nemění nic na tom, jak skvěle příběh přechází mezi veselejšími, depresivnějšími, emotivnějšími, a překvapivě i dost hororovými (a frustrujícími) částmi.

Jen pár výtek mezi, že je přeci jen trochu divné a nepřirozené, že by si hrdinové v klidu užívali cestování a plnění questů, i když došlo k tragédii, která se nejvíc týká právě Noctise. Samozřejmě, bez toho by nemohla hra vůbec fungovat, ale stejně, působí to trochu nedomyšleně. Kdyby se ale ona tragédie odsunula, zase by nemohli být všude kolem ozbrojení nepřátelé. Berme to tedy jako takovou divnost, než jako nedostatek. O to hůř dopadla těžká nelogika kontaktu Noctise a Lunafreiy, kteří se i přes existenci mobilů ve světě nebyli schopni za celých 10 let, co se neviděli, normálně zkontaktovat. Chápu, že po napadení už ani nemohli a posílali si tajně vzkazy po knize, ale času bylo předtím dost a ten padl leda tak na hloupé snění typu „chtěla bych slyšet jeho hlas“. Celkově, „vztah“ těchto dvou postav neměl dobrý podklad a bylo zřejmé, že ty pravé, i když jen bratrské vztahy, vládly v základní bandě a vlastně to bylo i účelem.

Nicméně zpět k příběhu a misím s ním spojeným. Některé příběhové mise vyžadují i něco jako stealth, což je další nepovedenou a velice nudnou záležitostí hry. Ono projít úrovní s tím, že vás přesně navede, kterého vojáka v jakou chvíli skolit teleportačním skokem, či kudy jít, nedává moc prostor improvizaci. V některé z vedlejších misí je možné způsobit poprask. To znamená z takovéto nezáživné, tiché mise vystoupit a stanout tváří v tvář neustále přilétajícím lodím přinášejícím silnější a silnější nepřátele. Ale to i tak jen v několika málo případech. Tahle hra prostě není na stealth stavěná a lepší je vyskočit a zvolat na celou základnu: „Jsem tady!“.

Hlavní zábavnou a docela vyladěnou složkou této hry je totiž bojový systém. Ten se vydal dnes již dost standardním a vyžadovaným akčním směrem a to dost bravurně. Sice je se zaměřováním občas chaos a nejvíc dokáže vytočit, když souboj probíhá mezi stromy a kamera se za ně nepříjemně schová (namísto, aby se třeba zprůhlednily a člověk viděl, kam míří a co se na bojišti vůbec děje), ale jinak je to o menší strategii a potom jen o lítání vzduchem, drcení, vzájemnému pomáhání si, či dokonce využití speciálního komba druhých postav. Tedy, nelze hrát za jednotlivé členy samostatně, ale řídit, co udělají, to z části ano. A jejich zásahy bývají obzvlášť smrtelné.

Další výtky, co by se našly (mimo trable s kamerou), je kolísavá obtížnost. Jednou se lze setkat s nepřáteli, kteří jdou dolů na jednu ráno, podruhé je to souboj na víc než 5 minut s tím, že se to všude kolem hemží nikterak silnými, ale početnými, kteří nikoho z party nenechají ani na chvíli vydechnout. Že to je docela normální? Ano, dokud to nedojde až tak daleko, dokud se u některých z důležitějších bossů netřeba prakticky vůbec snažit. Ono když je člověk vycvičený ze všech těch extrémně frustrujících bojových indie her, celkově mu tato hra nepřijde nikterak složitá. Ale holt, když už přijde na věc, je to spíš o efektech a epičnosti, než o nějaké větší snaze. Na druhou stranu, kompenzují to zase ony přesily mezi těmito souboji, které bývají na nižším levelu občas na mnoho použitých elixírů.

Ať už během souboje, či mimo něj, je možné postavy i vylepšovat. Tedy, co se týče převlečení, to u každé postavy vychází na 4 varianty a popravdě, změna moc znát není. Funkčně ne. Ale lze docílit posílení ve formě změny arzenálu zbraní (meče, štíty...), či různých doplňků přidávajících na vylepšení některých statů, jako je síla, obratnost, nebo množství života. Kromě vylepšování osobních specializací, kdy pokud bude Noctis často rybařit, zvýší se mu specializace v rybaření (a podobně i u ostatních postav), levelování probíhá jen při odpočinku, kdy hrdinové buď kempují v otevřené krajině, či využijí dražších (ale zkušenostně výnosnějších) karavanů, motelů, či hotelů.

V případě kempování Ignis může připravit vybrané jídlo, které následující den vylepší celé skupině staty. A tedy, aby jídlo vypadalo dobře a realisticky i ve hře a nepůsobilo jen jako rozmázlá textura, to se hře povedlo (nejlepší je hrát hladový, to i ten otexturovaný model jídla přijde k chuti). Mezitím je možné si prohlédnout také fotky, které Prompto minulého den, či minulých dnů průběžně pořizoval. Původně jsem myslel, že se fotky tvoří samy a nijak se nespojují s tím, jak se Prompto ve skutečnosti chová, ale opak byl pravdou – v jedné z posledních hodin hraní jsem ho náhodou nachytal, jak si dělá selfie na Chocobovi.

Celkově, u hry jsem strávil téměř 50 hodin, což je pro mě osobně vůbec ta nejdelší hra, jakou jsem kdy téměř v kuse hrál (naposledy No Man's Sky dalo přes 40 hodin a první Titanfall průběžně 100 hodin, ale to se z důvodu občasného hraní nepočítá). Víc než 7 dní jsem trávil večery a noci hraním ve stylu „ještě jeden quest“ a hrou doslova žil. I před usínáním jsem si promýšlel další strategie a to, co mě ve hře ještě čeká a co musím při dalším hraní udělat. Popravdě, po 40 hodinách mě to ale už začínalo trochu štvát a přišlo i do té doby nepřítomné vztekání se, jako když se kamera skryla za stromy, Chocobo se špatně ovládal, postava mi běhala na úplně jinou stranu v případě, že se dostala příliš blízko kameře, či blblo zaměřování nepřátel. Tady bylo už jasné, že čeho je moc, toho je příliš. I tak jsem si ale osobně užil jak příběh, tak hlavně hratelnost. Bavily mě dlouhé cesty krajinou, kempování a hlavně souboje, na které jsem se pokaždé doslova těšil.

I přesto, jak nekonečný se herní příběh zdál, dokázal překvapit i tehdy, kdy si člověk myslel, že přece nic dalšího ani následovat nemůže. Samozřejmě, nejvíc mě ale dostalo grafické zpracování, kdy i systém základní PS4 ji dokázal vytáhnout na vysokou úroveň bez kostrbatých hran a jiných, pro konzoli typických neduhů. Jen škoda častých, leč mírných poklesů FPS. Nový systém fyziky vlasů byla jen jedna z mála třešniček, která dodávala hře na grafické dokonalosti. A hudba? Chytlavá, epická, prostě úžasná. Osobně za nejlepší považuju předělávku známé skladby „Stand by me“, která mi hru připomínala a uváděla mě v těžký sentiment ještě několik dní poté, či pokud vyberu rovnou z herního soundtracku, tak skladbu při nějakém velkém, důležitém souboji. Jeden z nejsilnějších a nejzapamatovatelnějších herních soundtracků, jaký jsem osobně v hrách kdy slyšel.

Na závěr, hra samozřejmě dokonalá není, má spousty chyb, i když malých a vzhledem k celku zanedbatelných. Příběh jako takový nečpí stoprocentní originalitou, questy jsou typické a čas od času se něco do něčeho nepěkně vnoří, či dojde k poklesu FPS. I tak, jde o epické dobrodružství, které beze sporu dokáže zabavit na dlouhé, dlouhé hodiny. Deset let vývoje a zdokonalování je na nejnovějším FF opravdu znát.

Mé hodnocení: 9/10

Mimochodem, ani to netrvalo dlouho a už se schyluje k řadě DLC, která se dají zakoupit ve formě Season Passu. Bude obsahovat i tři samostatné příběhové epizody točící se okolo Prompta, Ignise a Gladia. Jedno dobrodružství tedy skončilo, další brzy začne! Už teď se je jistě na co těšit.

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich