Kategorie: Hry

Děs a hrůza Drakengard

Děs a hrůza DrakengardBylo, nebylo. V dávných dobách, kdy náš svět obývali draci, proti sobě stanuly dvě armády. Jedna chtěla svět ovládnout, druhá tomu zabránit. Statečný lord Caim uzavře pakt s drakem, aby ochránil poslední bohyni a zároveň svou sestru Furiae, jenž je klíčem k záchraně světa.

Že to zní pohádkově? Ale kde že... Zbytek má od pohádky opravdu hodně daleko.


Příběh, který se snaží zaujmout

Hlavním hrdinou je zde Caim. Bezcitný a bezcharakterní lord, kterému jde jen o záchranu poslední bohyně Furiae, po níž jde celá nepřátelská armáda. Ta spolu s dalším jejím ochráncem, Accordem, tvoří takovou trochu pomatenou trojku, jejíž vztahy se zvrtnou poté, co se Accord začně cítit poněkud nedostatečný a navíc pocítí i určitou žárlivost vůči vztahu Caima a Furiae. A to vzhledem k tomu, že jsou ti dva sourozenci (či se alespoň tak nazývají) nedává moc smysl. No, jakoby v celém příběhu vůbec něco dávalo větší smysl, že ano. Ale tady je vidět, že japonci holt sourozence vytahují na trochu vyšší úroveň, aby pak hlavně choří, západní fanoušci měli nad čím slintat, protože něco tak incestoidního je přece „kůl“.

Chabý zbytek pak doplňují nevýrazní sluhové, kteří kromě Caima taktéž uzavřeli pakt s nějakou bytostí, či silou. Za asi jako jediný dobrý nápad zde považuji to, že uzavřít pakt znamená vzdát se některé z důležitých funkcí těla. Takže Caim ztratil díky paktu s drakem řeč, Leonard zase zrak, zatímco třeba Arioch se vzdala dělohy. Kromě těchto zajímavých prvků ale není vůbec ohledně postav řeč. Nezajímavé, snažící se vyniknout, ale marně. Caima si jen těžko někdo oblíbí, Furiae se téměř vůbec neprojevuje a zbytek ani nebudu dále zmiňovat. Mnoho povyku pro nic. Tedy, dobře, asi jako nejvýraznější vyjde leda červený drak Angelus, který mluví namísto němého Caima, ale tady veškerá muzika končí. Každý, kdo se během hraní ozve, akorát zdržuje, či překáží minimapě.

Příběh se do toho všeho topí v absurditě a čím dále zacházíte, tím na divnější a zvrácenější věci narážíte. Což o to, pokud je člověk otrlý z podobně ujetých her, nijak ho to nerozhodí. Ale i tak jsem sám musel občas už jen z principu valit oči a docela obdivovat, jaké choromyslné náměty padly. Sám o sobě není ale příběh kdo ví jak zajímavý, už vůbec ne poutavý. Člověka akorát zmate svými filozofickými úvahami o ničem a až přehnanou vážností bez špetky nadsázky. Představte si, pokud znáte, třeba takového Berserka (anime/manga). Sedl vám Berserk? No, možná vám tedy sedne i toto. Tématická a stylistická podobnost se rozhodně upřít nedá.



Běhat a sekat jako o život

Mise se tu dělí na tři základní druhy: pozemní, letecké a kombinované.

U pozemních misí se vtělíte do role Caima, zvolíte si zbraň, vyberete společníka a hurá do boje! Tedy, „hurá“. Veškeré mise tkví v pouhém běhání a vybíjení velkých skupin nepřátel, z nichž některé jsou označené jako cíle. Nu, když na pokraji pocení krve vybijete jednu řadu cílů, hra vás klidně nasměruje na druhý konec mapy, abyste zase běželi tam a opakovali to samé až do zblbnutí. A vzhledem k tomu, že mapy jsou docela velké a hrdina zase neběhá rychlostí blesku, po čase se to stane pravidelnou dávkou bolesti pro vaše nervy.

Kdyby alespoň ty souboje byly zábavné, jenže není tomu tak. Heslo je zde „běhat a sekat jako o život“. Nepřátelé netvoří jen rytíři, ať už s meči, luky, či na koních (největší zmetci mimochodem), ale také něco na způsob goblinů a dalších ras jakoby z oka vypadlých fantasy světu. Ze začátku hry na každého padne nejméně deset seknutí, než konečně lehne k zemi, počítáme-li jednoho i z desetičlenné skupinky. Ano, je možné využít magie (závisející na držené zbrani), která pomůže v boji velkým dílem, ale ne všichni nepřátelé proti ní nejsou imunní – takzvaní a i očividní „červení“ ji nejen účinně absorbují, ale i odráží, takže pak zůstane na vás a vašich schopnostech udržet meč a nelétat vzduchem jako zprkenatělý, hadrový panák, který se z důvodu nepřátel sekajících jak šílenci pomalu ani nepostaví zpátky na nohy. Nebo si na pomoc můžete zvolit i jiný druh zbraně, kdy ale třeba v případě palic než se rozmáchnete, schytáte deset nepřátelských zásahů mezi oči. Takže dlouhý meč to jistí nejlépe, zbytek zbraní je pokus-omyl, tedy spíše ten omyl.

Zdraví dokáže ubývat rychle a jedinou spásou jsou zelené svítící koule, rychle se stávající relikvií hodné uctívání. Někdy vypadne malá z nepřítele, která doplní jen kousek zdraví, nebo lze v každém kole nalézt jednu velkou v truhle, která zase doplní zdraví celé. Ale není třeba se za každou cenu nechávat mordovat a bojovat o každý kousíček zbývajícího života. Chcete uskočit? Ale prosím. Je libo doleva, nebo doprava? Jinam to nejde, takže se uhýbání rychle stane noční můrou, občas naopak škodící.

Společnost vám navíc dělá neposedná kamera, fixující se na směr vašeho pohybu a rozhodně nepodporující vaši volbu s ní jakkoliv pootočit. Mnohdy tak nevíte, kam vůbec běžíte, či co je zrovna před vámi, i když jste uprostřed bitevního pole plného nebezpečných nepřátel. Protože kameře se chce být před hráčem, či i v mnoha případech doslova zabírat zadnice nepřátel (a věřte, jako pohled pod sukni 2B to není ani zdaleka). Zvyknout se na to opravdu nedá lehce, ať už si tu kameru v nastavení nařídíte jakkoliv. Pořád to bude asi ten nejhorší prvek celé hratelnosti, který bude v kritických chvílích zatraceně pít krev.

Když už ale bude opravdu nejhůř, můžete přivolat a dočasně se vtělit do jednoho ze zvolených parťáků. Ten ovšem nevydrží dlouho, navíc jde přivolat jen třikrát za misi, i když jeho nekonečná schopnost metat silnou magii je alespoň takovou lehkou kompenzací za celou tu bídu. Mise se pak defakto dají rychle dohrát hlavně díky této vymoženosti. Jenže je tu háček, že parťák nemůže sbírat předměty. Čili jste v případě nalezení truhly odkázáni na čekání, dokud nevyprší jeho čas, jelikož se předčasně zrušit nedá. Takže ani tady nejde o bezchybný prvek bez kapky frustrace.

Letecké souboje jsou oproti tomu asi takovým jediným režimem, který se dá nazvat „trochu dobrým“. Nasednete na draka a vydáte se vstříc oblakům a řadou poletujících nepřátel, tvořících jakési přerostlé netopíry, podivné magii metající totemy, či celé flotily ve formě balónů tahající těžce ozbrojené kanóny. A vaším úkolem není nic jiného, než je všechny rozmetat. Označíte si několik cílů naráz a prásk, už většina letí k střemhlav k zemi.

Kamera je zde sice taky nemotorná - hlavně je otočené ovládání nahoru a dolů, což jde ruku v ruce se zastaralým stylem ovládání (a nedá se nijak přenastavit) - ale pořád to zdaleka není taková tragédie, jako u pozemních soubojů. Ve vzduchu to tedy docela jde a nutno říct, že si hlavně fanoušek draků užije na jinak nemalé stáří hry docela slušnou dávku zábavy.

Pak je tu ještě kombinace obojího, kdy prolétáte nad bojištěm a metáte nepřátele pomocí draka. Jenže i tu je háček. Jakmile se objeví nechvalní, červení nepřátelé, máte smůlu, zásahy se odrazí a drak si na chvíli musí letět svou cestou, než je vybijete a budete si jej moct znova přivolat.

Vzhledem k otravné nutnosti zase pobíhat a mučit své nervy díky příšernému ovládání a repetitivitě soubojů, je to mód na pomezí bolesti a odměny.



Více konců

Velká zvláštnost a výjimečnost celé hry, která se od té doby táhne celou sérií, je více konců. Ty jdou ruku v ruce s ujetostí příběhu a tedy čím pozdější konec, tím větší bizarnost. Co lze ocenit, že na rozdíl od svých herních pokračovatelů význam „alternativní konec“ vytahuje do doslovného měřítka. Každý konec je tedy opravdu jiný, trochu jinde navazuje a vyžaduje si splnění některých dodatkových misí, které se postupně objevují s dokončenými konci.

Není tak třeba hru hrát úplně od začátku, což by byla stejná výzva, jako skočit z mostu a doufat, že se člověk maximálně jen přizabije. Na konci hry se odemkne výběr kapitol a není tedy složité se postupně dopracovat k většině konců během dalších několika hodin.

Jenže když už si člověk myslí, že má vše za sebou a čeká na něj sladká odměna ve formě posledního konce s označením E, na který mimochodem navazuje NieR, hra si připraví takovou nehezkou podpásovku. Ano, pustí vás k němu, ale pokud máte ze všech víc než šedesáti zbraní, které hra obsahuje, ani ne deset, máte smůlu. Protože ano - k tomu, abyste mohli hru dokončit a zhlédnout poslední konec, který celou hru uzavře, potřebujete nalézt všechny zbraně, které ve hře jsou.

Pak i vás osobně čeká několik možných konců:

  • A – Půjdete si z frustrace hodit mašli bez toho, aniž by vám kvůli tomu musel volat kurátor a vy do sebe předtím museli navíc vyřezat umělecká díla.
  • B – Hru pošlete ke všem čertům, dáte ji zpět do krabičky a už se k ní vracet nebudete.
  • C – Zasednete a naleznete všechny zbraně bez nutné pomoci internetových encyklopedií či návodů.
  • D – Zasednete, ale horlivě začnete listovat na internetu a hledat info, kde a jak každou zbraň nalézt.
  • E – Dokud neuděláte C nebo D, žádné E nebude.

Zatímco první možnost je hovadina a druhá znamená dosud ztracený čas úmorným hraním, třetí bych přisuzoval člověku, kterého hra zlomila natolik, že už jen s mrtvolným pohledem a šíleným smíchem stále prochází dokola již nejméně desetkrát zahrané úrovně a opakuje přitom „Áj vont mór bladlast!“.

Ale teď vážně. Velká část zbraní se sice dá nalézt pomocí selského rozumu a zahrnuje to opravdu důkladné prozkoumání některých lokací a vybití nepřátel, kteří jsou podezřele mimo určený cílový region. Najdou se ovšem takové, které vyžadují přesné následování trasy, dané pořadí vybití jen některého typu nepřátel, či posečkání určitý počet minut (i klidně víc než 15), než se objeví ona svatá truhla obsahující jednu z toho sakramentsky velkého počtu zbraní. A to si z palce jen tak někdo nevycucá. Osobně jsem si vyjel seznam všech zbraní, několik návodů a postupně jsem si jednu po druhé odškrtával. A že i podle návodu to někdy byla docela fuška.

Tedy, možnost nalézt všechny zbraně na vlastní pěst bych přisuzoval akorát člověku na pustém ostrově, k němuž je macatým drátem přivedena elektřina a kromě Drakengardu nemá na svém PS2 a tedy i jediné možné zábavě nic jiného, nebo reálněji chlapíkovi ztraceném v čase, s trikem upnutým na poslední klipsnu a brýlemi s obrovskými obroučkami, které už ale vyšly dávno z módy, protože devadesátky jsou dobré tři roky v trapu.

Shrnuto, odměna si zde žádá dřinu a opravdu hromadu dobré motivace ji vůbec podstupovat. Protože čeho je moc, toho je příliš a zde je to s počtem zbraní setsakramentsky přehnané.


Technicky a umělecky vzato

Než to vše uzavřu a vyhlásím výsledek, zaměřím se ještě na technickou a uměleckou stránku. Grafické zpracování, popravdě, nepatří mezi to nejhorší a i v rozmazaném a roztáhlém obraze se dají nalézt docela pěkné detaily. Nejen, co se modelů postav týče, ale překvapila místy i rostoucí tráva (jejíž stébla dokonce létala vzduchem, když se do ní seklo). Hra navíc běží jako po másle, v téměř stabilních 60 snímcích, což v souladu s docela rychlou akcí působí dobře nejen pro oči.

Před-renderované filmové sekvence jsou taky docela OK a vynahrazují jinak isometricky zabírané příběhové dialogy mezi některými misemi. I tak je zde vidět zastaralá technologie, kdy zejména vlasy se nepřirozeně vlní. Ale na druhou stranu, alespoň je poznat nějaká snaha.

Další z technických plusů je funkce auto-save, což tedy klobouk dolů, protože i v dnešní době se najde hromada her, která v tomto ohledu jaksi zamrzla v čase a obtěžuje hráče s manuálním ukládáním. A nedej ty nejvyšší, aby se něco stalo a vy si to zapomněli zavčasu uložit. Zde je to tedy pojištěné a i když jsem se nejednou setkal se zásekem, pokaždé jsem měl jistotu, že je dosavadní postup bezpečně uložen.

Co se týče dabingu, ten je docela v pohodě. Dabéři si dali docela záležet a vdechli i do slabých postav silné emoce. O to hůř ale dopadla hudba. Sama o sobě přísluší tématu, ale uchu rozhodně nelahodí. Některé skladby připomínají spíš zaseklou gramodesku (sám jsem si nebyl kolikrát jist, zda se mi náhodou nezaseklo PSko), či zápas schizofreniků. Navíc jsou vesměs poměrně krátké a neustálé opakování nelíbivé sekvence začne brzy vyvolávat až pocity šílenství a nutnosti horlivě snižovat hlasitost. To je víceméně osobní názor na věc, nicméně bych ani objektivně neoznačil hudbu za kdo ví jak dobrou.


Závěrem

Není to dobrá hra. Rozhodně ne v dnešní době a hodně pochybuju, že byla i tehdy, před 15 lety (2002). Toho, kdo se chce zasvětit do tématu Drakengardu, možná dokáže spíše úplně odradit a tím obrat o to dobré, co následuje. Tedy, pokud až autisticky nevyžadujete hrát hry ze série tak, jak po sobě vyšly z důvodu typu „mělo by se“, doporučuji sám za sebe Drakengardu na chvíli uhnout a raději sáhnout po jeho následníkovi, NieRu, který si se zdejší všestrannou tragédií rozhodně nezadá. Nebo když ne NieR, tak prequelový Drakengard 3 (dvojka navazuje přímo na jedničku a její první konec, takže tu raději ne).

Neříkám, že jsem si osobně nakonec nezvykl a i když mi stále přišla kamera úděsná, hratelnost mi padla do ruky a již mi nečinilo problém ji ovládat bez problémů. Jenže bych to připsal údělu špatného vztahu, kdy člověk není úplně spokojen, ale zvykne si, přizpůsobí se, nechá se vycvičit a pak má tendence hledat i to dobré na něčem, kde moc dobrých věcí není. Tedy, nic moc pozitivního, ale efekt zaručený.

Tato hra je tedy určena pro opravdu velké fanoušky celé série, či jen zvědavce, kteří by rádi odhalili, co vedlo k událostem v NieRu a mají tím nakročeno k velké motivaci veškerou zdejší herní bolest statečně vytrpět až do koncE. Tedy, nezajímavé postavy, podivný, nezáživný děj a vesměs příšernou hratelnost s akorát ucházejícími souboji po boku draka. Jinak hra nenabízí kromě frustrace nic moc dobrého.

Hodnocení: 3/10

Doporučení: Na vlastní nebezpečí, vzdávám se jakékoliv možné újmy na vaší psychice.

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich