Kategorie: Festy a cony

Natsucon 2017

Natsucon 2017Co vám budu povídat. Dřívější letní con se mi nevyvedl zrovna dle očekávání a tak se mi logicky na další con zaměřený na téma anime, mangy, Japonska a všeho kolem, vůbec nechtělo. Řekl jsem si ale, že pokud tohle má být můj poslední ročník, už jej nějak přečkám.


Pátek

Sobota

Neděle


Report Honzy, který paralelně se mnou trávil na conu taky čas, si můžete přečíst zde. Doporučuji zejména pro tentokrát velmi obsáhlé info.


Pátek

Po příjemně stráveném pátečním poledni u čtvrté epizody Hvězdných válek a šálku vlažného kakaa, posléze úklidu a sebezapírání, jsem jen tak nalehko vyrazil vstříc horkému letnímu dni a místu konání, které stále zůstává školou OA Kollárovou. Mohl jsem se samozřejmě vytrestat z minula, kdy jsem všechny vedl na úplně opačnou stranu a věřil, že je to správná cesta, ale nenechal jsem se zmást svými vlastními myšlenkami a že mě cesta dovedla správně jsem poznal už podle věží přilehlého kostela.

Nenápadně jsem z dáli prošel celou frontu a koukal, zda se v ní někde nenachází Takumiho parta. Jen jsem si tak ze srandy řekl, že určitě bude zavazet ta bílá dodávka a že budou za ní. Jak ironické bylo, když jsem po uvážení, že zde parta ještě není, se zašel zařadit, již jsem z dáli poznával hlavu a hlavně i obří batoh. A samozřejmě, obojí schované za onou dodávkou. Připojil jsem se k Takumimu, jehož partu zjemňovaly dvě osoby ženského pohlaví, tedy Ania a její sestra Maruš. Teď už mi tedy nechybělo nic, abych mohl nahodit úškleb a očekávat, jak celá tato akce nakonec dopadne.

Raději se více nebudu vyjadřovat ke kroku, k jakému se opět Natsuconovské lordstvo přikonilo a díky čemuž program nebyl jako součást obyčejné vstupenky. Ehm, ehm. (Ne, opravdu nechci slyšet stále ten stejně omílaný důvod.) Rychlost odbavení ale potěšila, to samé vizuálně pěkné, leč tentokrát dost tlusté pásky (na jejichž sundání to bude chtít hodně lubrikantu a ohebných kloubů).

Po této rychlovce následovalo velké hledání spacího sálu, o čemž mluví i mé mozoly na pravačce, jelikož, nebudu zapírat, jsem gentleman a když má někdo opačného pohlaví kufr plný zřejmě dlažebních kostek, je mi jasné, že to nebude přece tahat sám až do druhého patra. Nakonec jsme to táhli zpět, protože spací sály tentokrát nebyly nahoře, nýbrž dole. Jenže on je problém, pokud si nejmenovaný člověk nafoukne v sále člun a tím zabere skoro čtvrtinu „obyvatené“ plochy. Takumiho reakce byla přesná - „Nedivil bych se, kdyby si příště přinesl skákací hrad.“ S tím, že si ostatní nepřítomní roztahali spacáky hala-bala a tím nedali prostor dalším možným zájemcům o nocleh, jsme zvolili cestu rezignace a usídlení se ve velké tělocvičně. Tedy, já ne, jen jsem zaskakoval za stále nepřítomného kamaráda Honzu. Mě čekalo naopak pohodlí... pracovní lavice.

Ostatní se necítili, ale já se rozhodl sám navšítivit svou první přednášku tohoto conu, od Arashi a jejíž název zněl „Morálka cosplayerova“. Původně jsem stál na těžké hraně, pro jakou přednášku se přiklonit, ale něco podivného se událo ve finálním programu a tedy plánovaná přednáška o zloduších jaksi zmizela kamsi do ztracena. (Bylo by dobré se starat i o program na internetu.)

Přednáška velmi dobrá, zabývající se sice dost známými případy, jako jsou nenechaví (a i zvrhlí) fotografové, nebo vtíraví fanoušci, kteří si klidně i bez dovolení „sáhnou“, ale došlo i na zajímavé probírání problematiky na cosplay soutěžích ohledně kupovaných cosplayů, či celkově souboje armor x klasické šití, nebo jsme se něco málo dozvěděli o případu kyberšikany ze strany Američanky na účet Češky. Arashi bych trochu vytkl ten nespoutaný slovník, což je ale jen mé pravidlo „mluvit slušně za každé situace“, jinak oceňuji, že si umí udělat srandu i ze sebe a pobavit celé publikum.

Ono se řekne, dobrý rozjezd, ale když pak jak blbí čekáme na další přednášku o hodinu později, která opět odpadla, už to člověku přijde poněkud podezřelé. Nedalo se nic dělat, jen jít někam na čerstvý vzduch, obhlédnout si třeba prostory dvorku. Ty na mě pokaždé působí dobrým dojmem, protože člověk sice neopustí budovu, ale má pocit, že je venku. Pokud tam tedy není asi 30 stupňů a vlhkost se taky nepohybuje na úrovni, kdy se z pokožky stává docela účinné lepidlo. Tam se mi podařilo potkat i Denču s Roudym, které jsem už jednou minul v chodbě, protože jsme se navzájem nezahlédli. Ti mě naladili očekáváním na jejich přednášky dalšího dne, na které jsem byl upřímně zvědavý a které jsem zároveň dostal za úkol zaznamenat. (Uvidíte tedy sami.) Ještě jsem je doprovodil kus cesty ven, popřál jim dobrou noc a vrátil se zpět ke skupince.

To už mi ale psal Honza, že je na místě. Než, abych ho naváděl SMS zprávami na správnou stranu, jsem pro něj raději došel až na metro, kdy by stejně sám zřejmě nedošel, jelikož jsem myslel, že věže kostela jsou vidět už odtamtud. No, nejsou. Tudíž jsem alespoň v něčem opět napravil svou karmu a dovedl kamaráda až na místo. Tam se jej chopil Takumi, aby jej ubytoval. Tím pádem jsme byli už všichni, teď jen zbývalo nějak zabít čas, protože se chystal zlatý hřeb večera.

A ano, myslím tím letošní „AMV peklo“, kvůli kterému jsem si v práci domluvil nástup o dvě hodiny později. Přece jen, premiéra je premiéra a tato část programu u mě patří k těm vůbec nejatraktivnějším.

Sál se zaplnil až závratnou rychlostí a po chvíli bylo i přes snahu vše odvětrat skutečně horko jako v pekle. Nechyběl ani pekelník v čele, jemuž sekundoval personifikovaný Bezzubka. Co se týče AMV, to bych letos zařadil spíše ke kvalitě minulého. Byla vidět ta snaha to obohatit třeba tím, že jeden dlouhý snímek se semetrikou na drátě byl rozkouskovaný napříč celým videem, ale necítil jsem z toho takovou „epičnost“ a nadšení, jakou oplýval stále neporažený druhý výtvor. Jinak se ale sál očividně dobře bavil (když začnou uřvaní „otakové“ dávat najevo své já, nelze přes to slyšet nic). Osobně mi video neskutečně rychle uteklo, ačkoliv mělo rekordních 20 minut.

K celkově AMV peklu bych rád ještě dodal výtku ke zbytečně protahovaným snímkům. Většina z nich je dynamická a třeba i najíždí chvilku na bombastickou pointu (příkladem jdou třeba „kostičky“), ale jiné snímky jsou protáhnuté tak, že člověka začnou nudit a on už očekává, kdy už skočí další (skvělým příkladem je „Slunce, seno“, kde by bohatě stačila jen jedna krátká část variace známé titulní písně).

Příjemně pobaven jsem se poté u sálu s ostatními rozloučil a rychlým krokem vyrážel na metro, abych to stíhal s přehledem do práce a také se mohl najíst. Poněkud hodně mi po tomto dni vyhládlo.

Když to vezmu celkově, měl jsem z pátku nesrovnatelně lepší pocit, než z prvního dne předešlého conu. Jakoby se pořádně ani nenašla hluchá místa, čas pěkně utíkal i mezi programem a defakto jsem viděl vše, co jsem chtěl. Trochu mě mrzí, že jsem nestihl Takumiho přendášku o hraní Fate her, jenž byla až po desáté hodině, ale co se dalo dělat.


Sobota

Tempo mi zůstalo poněkud ležérní a tak jsem po ani ne čtyřech hodinách spánku vstával s přímo šíleným výrazem, že musím vyjet během pár minut, abych stíhal setkání s Roudym na domluveném místě. Nakonec jsem nejenže vyrazil dost pozdě, zdržen nesmyslným zapínáním počítače, ale i ze zamyšlenosti vystoupil na špatné zastávce a hodně se divil, když mě po vyjetí eskalátorů nečekal žádný přestup na jinou linku metra, ale rovnou východ ven. S tichým klením a koudelí u zadku se mi podařilo dojet na místo až skoro deset minut před dvanáctou, navíc s tím, že už se po mě Rouďák sháněl zrovna, když jsem vjížděl do tunelu.

Naštěstí jsem dojel zavčasu, tudíž mě po rychlém nástupu do fronty před sálem Meidži čekala právě Roudyho přednáška nazvaná „Příběh Japonska“. Budu upřímný – šel jsem sem primárně proto, že jsem mu přislíbil přednášku zaznamenat. Sám o historii Japonska nikterak nestojím a tak mě zaujala spíš jen část, která se zaobírala překlenem do nové doby, o němž jsem se i rád něco dozvěděl. Z dojmů mou dvou přísedících kolegů mohu ale potvrdit, že přednáška dopadla dobře. A to nejen z tohoto důvodu, ale kladné ohodnocení padlo i z úst jistého elitního, po celou dobu přikyvujícího přednášejícího posléze (a to je vskutku velká čest).

Honza se poté odpojil, jelikož měl naplánovaný svůj program a tudíž se vydal i svou cestou. My s Jirim chvíli tápali, kde může být zbytek skupinky, ale nějak jsme se s nimi shledali a poté trávili chvíli na čerstvém vzduchu dvora. Tento den už nebylo tak dusno, spíš naopak se počasí přiklonilo trochu chladnější cestě a já mnohdy litoval, že nemám po ruce mikinu, která by mi na druhou stranu ale spíše zavazela.

Zde jsem se odpojil zase já, protože už chvíli předtím jsem potkal i Torena a zbytek jeho party, kdy jsem si jejich přítomnost nemohl nechat jen tak ujít a na chvíli zasedl k nim, abych tedy spíše pasivně naslouchal všem možným žvástům, ale i zajímavým názorům, padajícím hlavně z aktivistů Roudyho s Torenem. Spolu s nimi jsem se pak odebral do sálu, kde se člověk mohl nechat obléct do kimona a třeba si i tento okamžik zvěčnit fotkou. Trochu mě mrzí, že jsem se držel své pasivity, protože jsem na sobě měl něco jako kimono jen jednou a docela rád bych si býval vyzkoušel „to skutečné“, ale nakonec jsem tento úkol nechal na většině členů početné skupinky a jen přihlížel tomu, jak se jeden po druhém nechávají navlékat a zavazovat do těchto pohledných rób.

S tím, že se dále chystali místo konání conu opustit a dojít si do korejské restaurace, jsem se potichu vytratil, abych se postavil do fronty na mou další plánovanou a neodmyslitelně důležitou přednášku.

„IKEA záporáci“ od Greka. No, co jsme všichni mohli pod tímto názvem očekávat? Takumi nahodil teorii o „Lightovi kupujícím si pohovku,“ ale z přednášky se nakonec vyklubalo povídání o archetypech záporáků a jak se celkově dělí. I třeba taková přírodní katastrofa se nakonec řadí mezi zápornou entitu katastrofických filmů a má své vlastní fungování. Líbilo se mi příhodné užití příkladů ve všech případech, zejména ze Star Wars, kdy jsem příhodně věděl, o co šlo třeba v případě zasmání se nad pronesem Obiwana ve stylu „Stormtroopeři mají dobrou mušku,“ nebo jak nesmyslná byla náhlá Anakinova oddanost temné straně ve třetí epizodě nové trilogie. To je jen část, ze které jsem měl přímo egoistickou radost. Jinak ale musím vytknout délku přednášky, která původně opravdu měla být na hodinu a půl, ale lidská koncentrace se různí, nicméně většinou nevydrží moc dlouhou dobu a tudíž i když šlo opět o fantasticky připravené množství informací, to začalo jít po hodině jedním uchem tam a druhým třeba do dlaní odpadávajícího Takumiho.

Po této až úmorně dlouhé náloži informací se nikdo z Takumiho skupinky moc necítil na návštěvu něčeho dalšího. Tedy, kromě Jiriho, díky kterému jsem se rozhodl vyzkoušet další přednášku.

„CLAMP – zapomenutá perla mangy“ od Yamiho byla taková ta dostatečně obsáhlá přednáška, ve které se člověk dozvěděl něco o seskupení CLAMP samotném, jeho čtyřech ženských mangakách, samozřejmě tedy i historii a nakonec o tom, jaké manga, či anime tituly zahrnuje. I když velmi informačně znaven, jsem byl schopen poslouchat a nechat se na tvorbu této originálnější skupinky i docela dost navnadit. Že bych už konečně koukl na tu Tsubasu? Ale co Card Captor Sakura, vždyť to má sakra zajímavý nápad. A nebo, že by bodla po letech nějaká ta „mangička“? Spousta otázek a realizace někde na úrovni možného dokopání se, až budou horší časy. Ale jo, jsem s přednáškou spokojen, i když mi první pouštěné videjko s názvem „CLAMP in Wonderland“ přišlo dost nudné, což napravilo hned druhé, kdy jsem se posléze při cestě na záchod nachytal, jak si pozpěvuju melodii z něj.

Nechal jsem Takumovce Takumovcemi a opět se na chvíli připojil k Torenovcům, abych taktéž znova jen pasivně naslouchal, ale dozvěděl se mnoho pro mě zajímavých věcí a faktů, které zde samozřejmě rozebírat nebudu. Konečně jsem taktéž potkal Liz, kterou jsem už předtím zahlédl, ale nemohl jsem věřit svým vlastním očím, jak parádní cosplay si vybrala a jak jej ještě parádněji dokázala dát dohromady. Tedy, její Junko z Danganronpy naprostá libovka a už tak má nenechavá ruka málem neodolala, aby nezačala tasit foťák a třeba si nezkusila pořídit i nějaké to selfíčko.

Všichni jsme tam potom ještě chvíli posedávali a po „bouřlivém“ souboji názorů na nového Spidermana jsme se už odebírali zpět do Nary.

Zde na mě čekala pro mě osobně nejočekávanější část sobotního programu Natsuconu – Hintzuova přednáška názvu „Tenhle fandom není pro starý“. Celou hodinu mě dokázalo udržet v naprosté koncentraci vše, co se nám tento elitní přednášející a jeden z hnacích motorů Animefestu snažil sdělit. Hlavně tedy rozebrat „otaku“ komunitu jako takovou, z jakých věkových kategorií se seskládá, či naopak i přímé odkazy na anonymní příspěvky, ve kterých si někteří starší fanoušci (35+) nedokázali připustit negativní názory ostatních na jejich zálibu (když se jedná o dědu, který sbírá armádní zbraně a je schopný sledovat Gunslinger Girls, asi musí počítat s trochu pokřivenými pohledy).

Vše bylo obohaceno o subjektivní pohledy (a hodnocení) tří vybraných jedinců, mezi něž patřil tedy jak člen právě stárnoucí kasty fandomu, tak i třeba ještě fandomem tolik nezkažená začátečnice. Musím říct, zajímavá vložka už tak poutavé prezentace, kterou bych si tentokrát klidně i tu hodinu a půl dal bez ztráty soustředění.

Sotva jsem vycházel, už mě zastavoval Honza a že tam zůstává na přednášku o dating sim. Myslel jsem, že jde pouze o další z řady informativních přednášek o něčem, co už znám, tak jsem jej nechal a vyšel ze sálu ven. Jakmile jsem si ale přečetl pravý název přednášky, ihned jsem pocítil takové to nepříjemné pálení a už se otáčel na podpatku (mé tentokrát stále neotrhané, nové boty) a běžel zpět s tím, že se tam snad najde ještě jedno místo. K mému štěstí byl Honza u kraje a já se tak uvelebil na schůdek vedle. Lepší, než-li stát.

„Bizarní dating simy“ od Yuffie byla sakramentsky divná, ale jednoznačně skvělá přednáška. I když jsem třeba právě ony výtvory s holuby, či koněm předem znal, některé bizarnosti typu homosexuální orkové, či naopak dívky ve formě hlav rostoucích z květináčů, mou hlavu občas poslaly do temnoty mých dlaní. Sice jsem už v tématu ostřílený a jen tak něco mě nepřekvapí, ale zde se muselo uznat, že vymyslet se dají opravdu stále všemožné šokující výtvory. Dynamičnost také rozhodně nechyběla, protože si přednášející v jednu chvíli horlivě rozepnula vršek a ukázala nám své dinosauří triko, což šlo ruku v ruce s rčením „s dinosaury je vždy vše lepší“ a samozřejmou ukázkou nějaké té „dinosauří romance“. Trošku bych zvýraznil, že se přednáška na tu homosexualitu zaměřovala až moc. Ale nakonec to i tak byla sranda a protože já jsem zejména masochista, který rád vidí divné věci a rád je nechápe, přednášku jsem si užil a jsem s ní taktéž velmi spokojen. Nicméně tu zběžně uvedenou dating sim, kde je možné randit se vším, co člověka napadne, si rozhodně dohledám!

Již padal přímo nádherný západ slunce, který nás s Honzou vyhnal na chvíli ven, abychom si udělali menší večerní procházku pro něco k snědku. Sice to u mě jistila již požitá plechovka coly, ale to přece jen nenahradí plnohodnotné jídlo a mně se tak už solidně točila hlava. Záchranou mi budiž byly dva croissanty, tedy jeden skutečný a druhý takový „fejk“. Ale chutnal dobře a svou úlohu dočasného zasycení splnil na jedničku.

Tma na sebe nenechala dlouho čekat, tudíž jsme se po návratu na místo konání uvelebili v altánku a chvilku rozebírali vše, co nás za tu asi půlhodinu napadlo. Na to, že byla sobota večer, řev obstaralo jen několik málo lidí, hlavně tedy pracovníci u stánku s jídlem, kteří neustále vyřvávali čísla objednávek. Jinak vládla docela pohoda a řád, což se na conu jen tak nevidí.

Honza mě potom opustil, aby si šel začít sepisovat svůj report a já se rozhodl připojit k Roudyho partě, tvořící tedy jen Denču a Liz. Není to tak dlouho, co se mi ohromně zastesklo po staré partě, respektive po časech, kdy jsme trávili všechny cony v podobném složení a tak mě zejména jejich přítomnost už od rána dobíjela skvělou energií a pohodovostí. Chvilku jsem se připojil do hádací hry, ale čas se krátil. Proto jsme se zvedli a vyšli z areálu ven, jelikož holky chtěly ochutnat jistou „tekutinu“, která by mohla v areálu stát přestřihnutí pásky. Můj žaludek se taktéž ještě víc naplnil po požití opravdu skvělých nasládlých korejských tentononců, jejichž původ je mi doteď záhadou. Připomínalo mi to každopádně čokoládové lupínky, jen takové decentnější chuti. Pak už bylo načase se připravit k sálu Nara a na mou poslední přednášku dne.

„Průvodce asijskou seriálovou tvorbou“ od Noony a Unni. Jasně, kdyby tou Noonou a Unni nebyly právě Denča s Liz, které nabraly jakýsi bizarní nápad takto kamuflovat to, že jsou to zrovna ony. Ale překvapily mě. Nejen tématem, jaké si vybraly (a o čemž jsem neměl tucha, že se až tak zajímají), nicméně hlavně tím, jak přednášku s přehledem zvládly. Vyjmenovávání titulů dle žánrů přišlo až zhruba po čtvrtině. Do té doby to bylo srovnávání hlavně rozdílů mezi korejskou a japonskou filmovou, či seriálovou tvorbou. Kdo by třeba řekl, jak moc se bude lišit romantické vyvrbení v takovém korejském dramatu a jak naopak v tom japonském. Takovéhle přednášky můžu a snad začnu i sledovat více tuto tvorbu, protože uvedené tituly mě ve většině přišly hodně zajímavé. A tedy holkám respekt. I když jsem je zažil v minulosti přednášet, tentokrát to bylo o něčem, o čem opravdu věděly dost a dokázaly o tom prakticky bez zádrhele mluvit. Bohužel se obě shodly na tom, že nahrávku zveřejnit nechtějí, takže skoro hodina rozžhavené kamery v ruce a diskomfortu ze ztuhlé polohy přišla vniveč.

Završení soboty jsem měl za sebou. Denča s Roudym se odebraly k odchodu, já ještě Liz doprovodil pár kroků ke spacím místnostem a vydal se na dobrodružný quest najít Honzu, abychom i my mohli vyrazit vstříc mému domovu. Problém je, když se člověk až moc vrátí do nesmělých kolejí a podívat se za roh je pro něj úvahou typu „Tam to určitě končí a co když mě někdo okřikne?“. Honzu jsem nakonec po pobíhání ze schodů do schodů našel opravdu za tím rohem, kam jsem se „bál“ z důvodu ostychu zajít a což by ušetřilo pár minut k dobru. Naštěstí nám vše jelo pěkně včas a my se brzy dostali domů bez zbytečných zdržování.

Jak už na mě pátek působil pohodově, sobota to vyhnala na ještě vyšší úroveň a už teď mám jasno, že Natsucon nebude tím conem, který jen tak lehce zavrhnu. Na zavrhnutí je tu jiný letní con. Samozřejmě záleží na tom, jak se mi sejdou příští rok lidi. Ale i když stále zbývala ještě neděle, už jsem nepochyboval o tom, že tohle byl pro mě dozatím ten nejlepší con tohoto roku (bohužel, Animefest u mě stále zaostává a letos to zřejmě nevyhraje).


Neděle

Nedělní ráno bylo ve znamení jakéhosi skřehotavého tvora ptačí říše, jenž se rozezněl zhruba půlhodinu před plánovaným vstáváním. S myšlenkou „aby ten uvřískaný zmetek zavřel zobák“ a chutí za ním vyběhnout a zadupat jej do země, na mě navíc zapůsobila síla chtíče ještě nějakého toho spánku a nemoci se zvednout z postele. Tyto stavy naštěstí netrvaly dlouho a já po půlhodině převalování se v polospánku vyskočil jako jelen, brzy poté připraven na poslední den Natsuconu.

Tentokrát žádný „polooblečený“ Honza ve dveřích nestál, spíš jsem měl strach, abychom to na místo stíhali dle plánované jedenácté hodiny. Naštěstí již byl vzhůru, akorát si dal načas s balením a následným vypravováním se na naši poslední společnou cestu. Na místo jsme kvůli zpoždění doráželi chvíli po jedenácté. Již se dále nezdržovali a běželi na svůj taktéž poslední plánovaný program.

„Aby dobro neškodilo“ od Storytellera, jenž se spolu s úzce spjatým Drakarnem prokázal jako sázkou na jistotu kvalitní přednášky. Pro mě osobně spíš taková probouzecí přednáška, ale jinak samozřejmě obsah velmi dobrý, poukazující na dobro jako takové, z něhož vyplývá, že je to pro každého defakto subjektivní pojem, kdy každý vnímá dobro jinak a vždy se najde někdo, kdo bude proti tomu. K tomu třeba příklady, kdy dobro zahrnovalo spíše příklon k různým otázkám a ne zrovna dobrotivým volbám, či naopak, kdy dobrá myšlenka způsobila akorát ještě větší zlo, než předtím. Nemohu si výrazně stěžovat, možná mi tak trochu neseděly projevy některých vysoce intelektuálních figur v publiku, kterým jsem popravdě nerozuměl ani slovo (protože říct něco polopaticky zřejmě není jejich údělem).

Tím by se zdálo, že nám nedělní program skončil. Honza se rozhodl pro brzký odjezd, tak jsem pro jistotu a s předstihem zanechal zprávu oběma svým skupinám, z nichž Roudyovci měli dojet až za takové dvě hodiny, což se mi perfektně hodilo do mého plánu navštívit ještě jednu část programu předtím, než to pro mě osobně taktéž skončí úplně. Jaká náhoda byla, když jsme se rozhodli pro ještě kratší procházku po okolí kostela a potkali za ním Takumovce. Zde se poté vedly opravdu hluboké debaty, které jak se rozvíjely, šly do ještě větší hloubi, až pomalu došlo na otázku života samotného. Pro mě samozřejmě až úsměvná situace, které jsem jen potichu naslouchal.

Honza se již odpojil a netrvalo dlouho, aby mě neopustili i Takumovci. Rozloučil jsem se s nimi u vchodu do podzemí, protože do mého plánu spadalo ještě něco vskutku pekelného.

Ano, chtěl jsem si dát poslední část programu sálu Edo a to komplet AMV pekla, která kdy vyšla. Tedy, zatím jen čtyři (ale sedmi se taktéž dočkáme). Mohl jsem si tak připomenout nejen slabší ročníky, ale i můj nejoblíbenější druhý. „Kostičky“, či „vejce“ to opět vyhrály na plné čáře. Jen jsem se ocitl zase opodál uřvané party, ale tentokrát byl celkově sál plný umírněnějších jedinců a tak jsem u mnohých snímků konečně mohl pochopit pointu.

Dobře pobaven jsem doslova běžel do úplně nejsvrchnějšího patra, kde jsem opět potkal Roudyovce. Poněkud přešlé, protože Denča se přežrala a u Liz bych hádal ne moc příjemnou noc na tvrdé zemi spacího sálu. Byl tu i Sýr a Pavel, takže jsme se opět sešli v takové té „jaderní“ skupince. Po chvíli trávení uvnitř vybíleného „karaoke sálu“ a pak posledním sezení na ostrém slunci na dvoře, jsme usoudili, že je načase odejít. Rozloučili jsme se s místem konání, Sýr nás pak naložil do auta, abychom se dvakrát projeli stejnou ulicí kvůli zákazům a konečně navázali na pěknou cestu podél Vltavy. Nicméně má cesta netrvala dlouho. V centru jsem se rozloučil a již po svých (jen chvíli, než jsem došel k metru) jsem se vydal už nadobro domů.

Letos jsem s Natsuconem velice spokojen. Po nepřílišném nadšení z dřívějšího conu (na který házím odkaz už poněkolikáté), jsem se utvrdil v tom, že zde rozhodně nemám co zahazovat a pokud hvězdy dají a pokud se něco závratně nezmění, navštívím tento con i příště. Výtečně jsem se pobavil u dalšího AMV pekla, navštívil spoustu přednášek, ale taktéž se vyhnul hluchým chvílím a vždy je přečkal po boku pohodových lidí (ať už to byl Honza samotný, Takumovci, Roudyovci, či Torenovci). Nemám moc co vytknout, kromě jedné jediné věci, ke které jsem ale řekl, že se nebudu raději nijak víc vyjadřovat a kvůli které jsem přišel o nemalý suvenýr. Ale co už. Jinak pohodový ročník, který se mně osobně až překvapivě dobře vyvedl a opět mě hodil na kolej chuti navštěvovat cony podobné kvality dále. Tedy, uvidí se samozřejmě, jelikož letos dělám velkou selekci, ale zatím to vypadá, že ta selekce nebude tak velká.

Komentáře

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Jméno
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, - odpovědět
Jen tak dál :-)

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich