Kategorie: Festy a cony

Animefest 2015

Animefest 2015Na letošním ročníku nás dostihlo jak nepříznivé počasí, tak naopak mnoho příznivých a nových věcí, co se tématu a organizace samotného festu týče. V tomto reportu se zaměřím na vlastní prožití pro mě již v řadě pátého Animefestu, které naopak nedopadlo tak, jak jsem očekával.

Na letošní AF jsem se těšil stejně, jako na všechny předešlé, celý rok. Když se už blížilo to slavné datum, popadalo mě jak nadšení, tak i jistá nervozita a nejistota, ale věděl jsem, že ať už se to chystá být jakékoliv, musím si celou akci pořádně užít.

 

Pátek

Již nedočkavě se sbalenými věci již ve čtvrtek večer jsem konečně vyrazil pátečního dopoledne na autobusové nádraží, abych se dopravil z Prahy do Brna. Stále jsem přemýšlel, zda jsem něco nezapomněl, protože jsem se tentokrát opravdu snažil vzít co nejvíc potřebných a i méně potřebných věcí, abych pak následně v metru zjistil, že nemám jednu z nejdůležitějších věcí – hřeben. Tato situace nastat musela, vždy zapomenu aspoň jednu věc. Tímto faktem lehce rozladěn jsem se pak na autobusáku setkal už s Roudym a společně jsme čekali na Sedla, který se až do příjezdu busu neobjevil a my už mysleli, že to sabotoval. Čekala nás dlouhá a úmorná cesta do Brna prodloužená o zastávku v Jihlavě, kdy opravdu cestu, kdy bychom počítali každou minutu a prodloužilo se nám to tak o další ty 2 a půl hodiny, jsem dlouho nezažil. Navíc ani to počasí nevypadalo kdo ví jak příznivě, protože čím víc jsme se blížili k Brnu, tím větší byla tma. Po doražení na nás čekal už uvítací sbor v čele s Pandou a Denčou a dokonce se tu objevil i člověk, se kterým jsem měl tu čest prvně – samotný Maty z bývalého OnT. Ještě jsme sebrali Staina, který dorazil o trochu později a šli si sednout do KFC. Tam za námi došla Liz a naše řady se tak pomalu stabilizovaly. Zhruba hodinu před zavíráním předčasné možnosti si vyzvednout vstupenku, jsem už naléhal, abychom šli na výstaviště, ačkoliv jsme se dozvěděli, že je tam strašná fronta.

Vskutku, když jsme tedy došli pěšky na Výstaviště, tvořila se tam docela velká fronta, kdy se tam vyplatí přijít dřív, jinak se stane právě tohle. S tím, že to kvůli tomu asi nestihneme, jsme se tedy postavili do fronty a čekali, až se po částech hne. Zde se ovšem ukázala velká solidarita, protože i přesto, že už bylo čtvrt hodiny po tom, kdy se mělo předčasné vyzvedávání uzavírat, ještě stále pouštěli a dostali jsme se na řadu jak my, tak i mnoho lidí za námi. Opravdu respekt. Kdyby chtěli, mohli to ve dvě hodiny utnout a konec, ale ne, stejně dali šanci i ostatním, kteří si zaplatili vstupné předem. Byly tu už jasně zřetelné dvě barvy náramků, kdy já měl jasno, který z nich chci, ačkoliv jsem ještě netušil, která ze stran bude kam patřit (opět něco na způsob chaosu a řádu). Nakonec jsem ke svému štěstí dostal tu, co jsem chtěl. Tím pádem jsem měl já i skupinka vyřešeno. Zbývaly nám asi tři hodiny času, tak jsme si udělali menší výlet do centra, respektive do tělocvičny, kam si hodil Roudy věci a potom opět zakempili v KFC. (Pak se není čemu divit, že ho na konci nemohl nikdo ani vidět.) Cestou ven nás už zarazila řada obrněnců a po chvíli i pochodujících protestantů. O této akci jsme byli dopředu upozorněni i organizátory AF, čili jsme byli připraveni, ale nečekali jsme, že budeme přímo u toho.

  

Po návratu na Výstaviště naše cesty mířily na zahájení. Pro něj se tvořila obrovská fronta v samotné rotundě, kterou se v tu chvíli nedalo vůbec procházet a to bylo hodinu před otevřením. Namačkáni na sobě jsme po této úmorné hodině konečně mohli vcházet dovnitř, i když místo vcházení bych to spíš nazval tlačením, protože se lidi začali dovnitř přímo rvát. Ať už jsem se chtěl sebevíc netlačit, ti za mnou mi to neumožňovali. No a nedej ty nahoře, když vám v takovémto chaosu spadne na zem bunda a vy ji musíte vylovit, než si z ní lidi udělají rohožku (ano, stalo se to zrovna mně). Tento horor sice přinesl ovoce ve formě časného zasednutí v kruhu sálu v rotundě, ale nic, co by si člověk chtěl zopakovat. Zahájení bylo jinak dost dobré. Po klasickém uvítání jsme se dozvěděli, o co zde tedy půjde, respektive o téma celého AF. A musím říct, že takhle promakané to ještě neměli. Zjistili jsme, že se na pozadí AF odehrává příběh zasazený do školního prostředí, kde proti sobě bojují dvě strany – šprti a delikventi. No a jaká strana vyhraje, to rozhodne účast jednotlivých stran v soutěžích. Vše doprovázeno opravdu výborným úvodním hudebním videem, kde herci podali skvělé výkony a ačkoliv jsem si ze začátku říkal, že to bude nějaká trapná praštěnost, doteď mi zní v hlavě ta písnička, kterou z ní jen tak nedostanu. Modré pásky tedy byly pro stranu chaosu a bílé (měly být stříbrné) zase řádu. No, já byl tedy chaos, což vzhledem k mé flákačské podstatě naprosto sedlo (hlavně se mi v první řadě líbila barva pásky).

Chtěl jsem přeběhnout na AMV soutěž, jenže před sálem už byla taky fronta a jen o pár lidí jsem měl smůlu, takže se začínal poněkud nešťastný začátek. Hlavně zde padla otázka z řad těch, kteří se do sálu nedostali, „Jestli zde vůbec bude něco, kam se člověk dostane“. (Kdo by řekl, jak moc dobrá tato otázka nakonec bude.) Skupinka se rozhodla po radikální řešení volného času. Šel jsem s nimi mimo areál do obchodu, kde si ovšem už kupovali flašky s alkoholickými nápoji a já měl jasno, že zde mé cesty s nimi končí. Já se prostě opět rozhodl užít si con a ne to, co se děje mimo něj, což mělo za následek jasný náznak, že čas budu se skupinou trávit hodně malý. Rozloučil jsem se tedy a po sérii telefonátů s Blinkym jsem dorazil do rotundy do maid kavárny, kde jsem potkal nejen jeho, ale i Satoshiho a Blooka, který se rozhodl taky připojit k výpomoci v maidu. Zde jsme trávili malou chvilku rozkoukáváním, než jsme se vydali směrem k sálu Morava, kde měl mít Grek přednášku o recenzování. Cestou s Blinkym jsme potkali Matyho, který se k nám připojil. Jenže štěstí nepřálo a před sálem byla už fronta, kdy i když jsme tam prostáli čtvrt hodiny, nakonec to bylo zbytečné. Takže další přednáška hozená za hlavu.

  

Už se stmívalo a my nevěděli, co dělat. Vydali jsme se směrem do kongresáku, kde nás Blinky opustil. Poslední možností bylo zkusit se jít podívat do parku mimo areál, kde jsem se prve loučil se skupinkou, ale co jsme tam tedy došli, zbyly po nich jen prázdné flašky. A bylo vymalováno. Zasedli jsme ve stánku s občerstvením, dali si něco k jídlu a projížděli program. Navrhl jsem, že bychom si mohli zajít na přesnášku o manga crowfundingu, protože zněla zajímavě a tudíž bylo rozhodnuto.

Na tuto přednášku nebyly takové návaly, takže se tam dalo dostat celkem v pohodě. Byla o manze, která se objevuje na stránkách typu kickstarter, kde mohou lidi prezentovat své projekty a vybrat na ně peníze od dobrovolníků. O tuto tématiku jsem se začal zajímat teprve nedávno, ale i tak jsem byl v obraze a překvapilo mě, že i něco, jako amatérská manga se zde vyskytuje a to mnohdy i s docela směšnými ambicemi. Docela fajn, ačkoliv jsem se díky znalosti nedozvěděl kromě samotných amatérských titulů nic nového.

Poté, co jsem vylezl ze sálu na technickou pauzu a chtěl se sem vrátit kvůli přednášce o šikaně, mě už jasně upozornila velká cedule na dveřích s tím, že se nekoná. Maty se už jen smál a já skoro brečel, protože tak nešťastný den jsem na conu nezažil snad nikdy. Naštěstí, i to špatné má občas dobrý konec a ten se ukázal poté, co se nakonec stanovilo, že místo přednášky tu bude opakování AMV soutěže.

Na AMV soutěž se sešel plný sál, což nečekal ani pořadatel. (Bylo vidět, že se sem předtím nedostala hromada lidí.) Sešlo se letos zase 16 AMV, kdy tentokrát musím říct, že byla opravdu dobrá. Sice ne všechna, ale velká většina a jak jsem se jindy u nich nudil, tentokrát jsem v mnoha případech i žasl. Když řeknu pár konkrétně, líbilo se mi třeba už jen to první z Evangelionu, pak mě nadchlo AMV z Penguindrum (a navnadilo i na samotné anime), docela šlo to ze SnK, „sweet“ bylo i to z Tamako Love Story a samozřejmě, výborné z Nisekoi a i Mirai Nikki. Že bych mohl vybírat z takové řady, to se mi dopředtím nestalo.

A nastala první noc na AF. Maty mě opustil a jelikož kolem nebyla další známá tvář, zůstal jsem prvně úplně sám. Rozhodl jsem se pro zakempení v Ačku a zde strávení noci. Sál se hned naplnil a to hlavně proto, že čekala evropská premiéra prvního filmu – Tamako Love Story.

Popravdě jsem sérii neviděl, ale i tak jsem to risknul s tím, že při nejhorším nebudu některým věcem rozumět. Nemůžu ze začátku neupozornit na českou transkripci v titulkách, kterou se nehodlám hatit, protože je naprosto korektní, jen tedy zde bylo jedním z nejpoužívanějších slov „mochi“, což je jistá japonská pochutina, ale jelikož v přepisu je to „moči“ a mnohá slovní spojení tím tvořila věty typu „žijeme v moči,“ sál se v jednom kuse řehtal takovýmto až hloupým větám a dělalo to z komedie ještě větší komedii, ačkoliv i někde, kde ani být moc neměla. Jinak anime bylo prostě o hrdinovi, který brzy odjíždí na vysokou to Tokia, ale je zamilovaný do hrdinky (Tamako) a musí jí to před odjezdem nějak říct. A v tomto stylu se táhne celých 80 minut, kdy je to tím pádem trochu o ničem a konec jsem měl vyspoilerován díky AMV. Ale koukat se na to dalo.

Následoval film k velice známé sérii K-On!. Já to do té chvíle nemusel, spíš naopak, K-On!, jsem na pozadí hatil, protože mi přišlo, že je to přeceňované. Ačkoliv jsem tedy mnoho z první části filmu proklimbal, z druhé jsem už většinu viděl a docela mě překvapilo, že to není úplně tak blbé, jak jsem si myslel. Dokonce mě překvapily ty dospělé hlasy jinak moe hrdinek a super chytlavé skladby, které tam zazněly. Trochu jsem přehodnotil názor a uvidím, snad i tu sérii dám.

Poté jsem se už oddal větší relaxaci a na následující 3 hodiny ztratil pojem o okolním dění. Vím, že se vysílal Ouran, což jsem rád, že jsem komplet zaspal, pak byly nějaké záznamy přednášek a až poté mě probudilo vysílání Ore Monogatari!!, což je zrovna vycházející anime, které naprosto zbožňuju a kdy jsem musel prostě ten první díl vidět znova. Ačkoliv unaven a stále se třesoucí zimou, jsem zde ještě setrval, protože kdo ví, co ostatní v noci prováděli a kdy se konečně objeví. Chtěl jsem se podívat na další promítání a to Sester čarodějek Jojo a Nene.

Zde jsem bohužel viděl jen začátek, kdy se jedna z nich dostala z magického světa do toho našeho, potkala nějakého kluka a poté se ve světě začaly objevovat i různé zlé existence pocházející z toho magického. Přišlo mi to jako pitomost, tak jsem se opět oddal relaxaci a neměl tak z většiny filmu absolutní nic. Do spánku mi najednou volala Denča, kdy jsme se teda domluvili, že se ona i ostatní objeví na místě až někdy v devět a s tímto jsem tedy pak vyrazil, ačkoliv stále dost rozespalý, ze sálu ven.

 

Sobota

V kavárně v kongresáku jsem už potkal tedy jak Denču, tak Sedla a Roudyho, kteří mě hned začali bombardovat tím, o co všechno jsem přišel. Co jsem se dozvěděl, minulá noc byla vskutku divoká a plná jak blbostí, tak i výletů mimo samotné Brno. Lehce mě to zamrzelo, ale přece jen, stále jsem si stál za tím, že jsem trávil a trávím čas na conu, jak jsem přesně chtěl a kvůli čemu jsem sem taky jel. Zde jsem se rozhodl o navlečení se konečně do cosplaye Kanekiho, kterého jsem do té doby jen tahal v batohu. Přišlo pak i pár ostatních a sotva jsem měl hotovo s navlékáním se do cosplaye, že chtějí jít někam do hospody na jídlo. Zaprvé se mi nechtělo v cosplayi, který byl už tak dost obskurní, někam chodit a vůbec hned opouštět areál. Takže sotva jsem se s nimi sešel, už jsem se zase loučil. Bylo mi to hodně blbé, ale co se dalo dělat. Byl jsem zase sám a tudíž jsem se vydal vstříc tripu po všech přístupných budovách.

No, musím říct, že jsem o svém strachu z lidí zjistil ještě víc a že když mám na sobě masku, je to spíš ještě horší. Ačkoliv jsem tedy prolezl celou předělovou cestu od kongresáku a prošel celou rotundou (a nikdo si mě nevšiml, jako bych byl vzduch), cestou zpět mi to vysálo tolik energie, že jsem se jen usadil na obrubník opodál a byl schopen akorát čučet do prázdna. Pak ke mně najednou přistoupil jiný cosplayer Kanekiho s větou „Can I bite you?“, se kterou mě natolik zaskočil, že má reakce byla jen „Eh?“ No, v tu chvíli jsem prožíval opravdu nepříjemné chvíle a mou hlavou kolovaly desítky všemožných myšlenek.  Našel jsem nejkratší cestu zpět do kongresáku, kde jsem se usadil u zdi vedle sálu, vytáhl FestZin a raději se oddal četbě článku o KanColle, abych na chvíli zapomněl na vše, co se kolem děje. Viděl jsem, že u zdi naproti mně sedí podobně opuštěné existence čtoucí si FestZiny, tudíž se mi i trochu ulevilo. Zhruba uprostřed čtení mě ale oslovila nějaká dívka s tím, že si mě chce vyfotit. Poté se ještě se svojí kamarádkou usadila kousek ode mě a evidentně se snažily nějakým způsobem navázat konverzaci tím, že se mě hlavně ptaly, na co zrovna čekám. Nechápu, zda to udělal cosplay, či co, protože na mě lidi jinak nepromlouvají (a už vůbec ne pohledná opačná pohlaví). Bohužel jsem v tu chvíli měl poněkud divnou náladu a nedokázal jsem ze sebe dostat skoro ani půl slova, což mě dost mrzí. Ale co, i tak se pak při odcházení přátelsky rozloučily a mně to aspoň trochu zvedlo náladu.

Chvíli poté jsem zahlédl první známou tvář – Matyho, se kterým jsme se raději už hned vydali do fronty vedoucí do Rotundy. Zde musím říct, že ačkoliv na zahájení byla fronta uvnitř a stálo to za nic, odteď se stálo venku za bariérami a dovnitř se pouštělo jen po asi deseti lidech, což vytvořilo naprosto poklidnou organizaci vstupu do sálu rotundy, za kterou dávám palec nahoru.

A zde byla tedy přednáška od Greka s názvem Scénáristické podivnosti na školní půdě. Tady není co vytknout. Zjistili jsme jasné rozdíly toho, co je v anime se školní tématikou víceméně domyšlené a co by v reálu absolutně neprošlo a tudíž to dalo odpovědi na mnoho otázek a ukázalo, že není dobré si něco moc idealizovat díky anime. Třeba jmenovitě postavení školní rady, které je v mnoha případech anime, mangy a dalších tvoreb nadsazováno i skoro nad vládu samotnou. Bohužel mě dostíhala únava a začal jsem silně odpadávat, tudíž mi málem unikla mnohá zajímavá fakta, ale ustál jsem to. Mimochodem, opravdu mě překvapilo slyšet ze strany Greka výraz „otakové,“ ačkoliv jen jednou. (Myslím, že si tento výraz otačí svět přivlastnil ještě víc, než jsem myslel.)

Po tomto jsem se rozhodl sundat cosplay, protože mě maska už tlačila na obličeji a chtěl si tak chvíli dát oraz. Bohužel, ten jsem si nakonec od něj dal už nadobro. Byli jsme zase všichni pohromadě a k nám se přidal i Toren, Iky, či další z jeho z řad, jako je třeba jmenovitě Raijin. S Blinkym jsme chtěli jít nejdřív na AMV mortal kombat a následně na JRPG přednášku, ale ani jedna z nich nám nevyšla kvůli frontám, kdy u té druhé jsem pochybil já, protože než mi Satoshi po telefonu stihl říct, že abychom se tam s Blinkym protlačili fronta nefronta, protože jsou orgové a protáhnou nás tam, típl jsem mu to. Následovali jsme pak ostatní, kteří se rozhodli pro přednášku o Crew. Tentokrát se lidi na sebe tlačili a stát tam víc než půl hodiny nebylo nic příjemného. Nakonec jsme se tam proto, že se dovnitř lidi přímo cpali, s Blinkym nedostali a ačkoliv mně to bylo jedno, protože se mi tam stejně moc nechtělo, Blinky byl naštvaný jak dopředtím ne a nadával celou cestu zpět k obrubníku, kde jsme se usadili.

  

Po kratším vysedávání jsme se šli postavit do fronty na přednášku Torena a Ikyho. Když nás po chvíli o hodně lidí dál zahlédly i další tváře, ve chvíli bylo na našem place vměstnáno asi deset lidí. Jak jsem říkal, otevření a usazování bylo v pohodě, tudíž žádné tlačenice, ani bitvy o místa.

Tato přednáška, tedy s názvem Cenzura – nutnost, či zbytečnost? se podle mě povedla. Toren nás mimo plac varoval, že tam fakt nebude nic nového a ať my, co je známe, na přednášku radši ani nechodíme. Předvedli zde společně a se vtipem řadu typů cenzur, ale i anime, ve kterých se vyskytují. Bohužel, lehčí kritika z druhé ruky, se kterou vlastně i souhlasím, že u některých anime nevěděli, o co se jedná a další věcí je fakt, že tam motali japonskou cenzuru s tou, kterou provádělo třeba 4Kids a tím pádem to nebylo kategorizované. Jinak ale fajn, vtipné, chlapi to zvládli a ještě vše okořenili o dvě videa, z nichž jedno bylo slavné Me! Me! Me!.

Po tomto se z rotundy tlačila hromada lidí, ve které se všichni trhli. V kongresáku jsem se tak loučil jen s malou částí, abych zde zůstal s unaveným Sýrem. Ten celou dobu tahal cedulku s japonskými znaky, kterou musel jedné holce přetlumočit jako „Mám rád své otačí přátele“, ačkoliv to znamenalo něco úplně jiného. (Ale krutě jiného.) Už jsme tam zbyli sami, tak jsme se usadili o patro níž u zásuvek. Já konečně spořádal pizzu, se kterou jsem se jinak tahal půl dne po všech čertech a připadal si díky tomu jako slušný exot. Ve frontě jsem potkal i Takumiho s jeho drahou polovičkou, od které jsem se dozvěděl, že neuznává kupovaný cosplay. No, s tím, že když už někdo něco dělá, tak by do toho měl dát i trochu svého vlastního umu, měla pravdu.

Nadkolenky (nejen) v anime od Nya-chana, byly opravdu bohatou přednáškou, která se tedy zaměřila jak na typ nadkolenek (od samotných ponožek až po regulérní), tak i na problematiku spojenou s jejich nošením. Samozřejmě došlo i na rozdělení fetišistů, kdy třeba ti ze severu se zaměřují na jiný druh oblečení, než ti na jihu. Výborné, nemám, co bych řekl proti. Jen, kdyby mě pořád těžce nerozesmíval týpek přede mnou, který byl evidentně tak unavený, že usínal v sedě a kýval se trhaně ze strany na stranu po celou dobu přednášky. (Případně se omlouvám hlavnímu aktérovi za jeho tajné natočení.)

Poté se se mnou Sýr rozloučil a já zůstal v Ačku ještě na promítání Krátkého smíru. To byla série čtyř příběhů různých žánrů, kdy tedy první tři byly spíš zaměřeny na dalekou minulost a takové to ohnisko japonské kultury a poslední sci-fi, které mě absolutně nebavilo. První z příběhů, Tsukumo, byl asi nejbizarnějším, kdy se hlavní hrdina dostal do zvláštního domu plného místností, ve kterých se děly obskurní věci, ale on se rozhodl vše svérázně vyřešit. Druhý, Hi no Youjin, byl zase hlavně ze začátku řešený isometrickým pohledem s tématikou velkého požáru (opravdu výborná atmosféra). Třetí, Gambo, byl už dost brutální (hlavně se soubojem démona a medvěda, ale vůbec i celkovou tématikou). A poslední, Buki yo Saraba, bylo už zmíněné bojové sci-fi z post-apokalyptické budoucnosti (s dost vtipným zakončením). Všechny tyto příběhy spojovalo místo konání, jenž bylo zřejmě na území Tokia (soudě podle výhledu na Fuji). Celkem zajímavý titul (nebo spíš tituly).

Poté, co Takumi s polovičkou odešli zhruba v půlce posledního příběhu, jsem byl zase sám a rozhodl se pro přesun do sálu B. Původně mě napadalo zůstat v A na anime Rainbow, které jsem viděl před lety a úplně mě nadchlo, ale dal jsem přednost relaxaci a případně něčemu novému. V sále B by bylo prázdno, kdyby nebyli lidi natažení na židlích a tím třeba jen dva nezabírali celou řadu. Ohledně promítání záznamů jsem znova viděl celé slavnostní zahájení, které jsem tím pádem viděl z trochu jiného úhlu a poté začal záznam Malého divadla kjógenu.

To pro mě bylo prvním setkáním se vůbec s tématikou kjógenu jako takového, což je zkráceně řečeno typ divadelních představení, která mají určitý styl mluvy i provedení a musí se zde zapojovat hlavně fantazie, protože kromě masek aktéři nepoužívají žádné jiné rekvizity. Zajímavě představené divadlo vystřídalo aktuální představení, které už tak zajímavé nebylo. Celkově, přišlo mi to příliš ztřeštěné a mnohé pasáže, jako zde konkrétně třeba jakýsi souboj s démonem, měly tendenci se i dvacetkrát úplně stejně opakovat a tím to ztrácelo na smyslu. No, pro Japonce typické.

To mě náhle překvapil Roudy, který se zrovna vrátil z venku a jen tak náhodou vešel do sálu, aby tam našel mě. Nebyl jsem tak odsouzen na celou noc být sám a společně jsme hledali možnost, jak se zabavit. Mě navíc dostihla až palčivá žízeň. Už předtím mi došlo pití, co jsem si dovezl z domova, koupil jsem si tedy plechovku v automatu, ale co jsem chtěl jít pro další, najednou už tam nebylo nic jiného, než pivo. Ze zoufalosti jsem si tak zakoupil ultra drahou půllitrovou pet lahev v kavárně, ale to mi nestačilo. Proto jsem se už teď těšil na ráno, jak vypiju dva litry naráz. To tedy jen tak mimo. Sál B už každopádně nebude nikdy sálem, kam bych šel relaxovat, protože ač obezřetně, tak přece jen sem pořád chodili nějací orgové budit spáče. Rozhořčeni jsme s Roudym po chvíli sezení v chodbě nakonec našli místa v A, kde zrovna běžela světová AMVčka. Měl jsem tak možnost i v jednu chvíli ukecanou osobu vedle mě přesvědčit o tom, aby dokoukala Elfen Lied, když na něj běželo slavné „Let it go“ AMV. Pak už začínaly záznamy přednášek.

Jedním ze záznamů byla i Grekova přednáška z AF 2014 o strašidlech, která byla opravdu zajímavá. Ale nevím, co to je, že mám tendence spát na jakémkoliv Grekovi (tedy, ne na fyzickém, ale na tom, který je buď na pódiu, či na plátně). Tak jsem to chvíli po začátku začal zalamovat. No, to byla zase noc. Když jsem se tuhle probral, ležíc přes tři židle, hned vedle mé hlavy už seděla nějaká holka, ačkoliv měla po levici míst dost, takže jsem se málem divil, že jsem se jí neprobral rovnou na klíně. Poté se nějak sál zaplňoval a já seděl v plné řadě. A pak už jsem skončil s hlavou mezi koleny, ačkoliv jsem nemohl spát v klidu kvůli Ouranu, který se vysílal. Jak já ho neměl rád předtím, tady jsem ho začal ještě víc nesnášet. Roudy to vzdal už dávno a já až poté, co jsem se dozvěděl, že se vysílá v řadě asi šestá epizoda a neměl nervy to dál poslouchat.

 

Neděle

Chvíli po odchodu ze sálu jsem se sešel jak s Roudym, tak i Stainem. Nevěděli jsme, co dělat a tak Roudy navrhl, že můžeme jít do Rotundy na promítání Příběhu princezny Kaguji. Sotva jsme tam došli a dostali se do rotundy s tím, že najdeme místo, Stain prohlásil, že „Ať je to Ghibli či ne, jsou to tempery a na ty on koukat nebude“ (narážel na kresbu). Tím bylo rozhodnuto. Pobaveni jeho hláškou jsme opustili sál, kdy jsem jaksi zabouchl dveře, ačkoliv nevím jistě, zda byly předtím otevřené a doufám, že jsem tím nezpůsobil nějaký problém.

Zasedli jsme chvíli do kongresáku k deskovým hrám, kde nás to ale nebavilo a tak jsme jen tak bloudili po areálu. Po nějaké chvíli jsme se sešli ještě v nějakém plnějším složení a zjistili, že je tu nějaký Animekvíz. Roudy a Liz si zase dali sázku dle toho, která ze stran (chaos nebo řád) vyhraje.

Ale teď už k tomu slavnému kvízu. Z toho, co jsme očekávali, se nakonec vyklubal těžký troll. Nejprve padaly otázky úplně mimo, složené jak z matematických slovních úloh, ze kterých bych akorát házel šavli, tak i otázek ohledně senátu, apod. Poté teprve začaly otázky související nějak s Animefestem, ale spíš to byla taková tipovačka, mezi kterou nechyběla ani otázka, který z vypsaných orgů má zrovna narozeniny. Z „anime kvízu“ se tak vyklubal „bullshit kvíz“, který byl zajímavý akorát tím, že se zde následně řekly výsledky a to dalo i náhled do různých zajímavých statistik, či minulosti AF. Ale jinak? Troll, nic jiného. Příště by bylo fajn, kdyby se to aspoň nejmenovalo tak, aby obsah nakonec vůbec neodpovídal. Jedné, co mě opravdu rozesmálo, bylo Stainovo trávení času kreslením, kdy poté, co nakreslil něco, co mělo být opičákem, jsme se už málem váleli smíchy pod židlemi.

  

Naše řady prořídly. Já se tu rozhodl zůstat ještě na přednášku, na které jsme zbyli jen s Matym. Přednáška to byla o zlaté éře arkádových videoher. Opravdu škoda, že časově nevyšla, protože by se jinak podrobně zabývala řadou zajímavé historie okolo videoher. Přednášející nám aspoň stihl něco málo říct, dokonce ukázat i jisté velice staré zařízení (jehož název jsem zapomněl) na vlastní oči. A nezapomenu na to, jak jsem se musel smát totálně odpadní verzi Pacmana pro Atari 2600. Ale jak jsem řekl, vyšlo to na zhruba půlku přednášky a i tak se přetahovalo, tudíž o další tunu zajímavých titulů a faktů jsme přišli. Velká škoda.

Co se rozloučil i Maty, který běžel na zakončení dřív, jsem zůstal sám. A sám se vydal i vstříc frontě na zakončení. Ta byla opravdu dlouhá a já stál až u vstupu do rotundy. A hlavně časově se to táhlo, protože jsem ten čas ve frontě neměl s kým trávit.

I přes množství lidí jsem se na vyhlášení soutěží a zakončení dostal v pohodě a měl i dobré místo. Samozřejmě, vyhlášení soutěží bylo klasické a ve všech možných kategoriích. Ale hlavně rozhodlo o tom, která ze stran nakonec vyhrála. Celou dobu vedl chaos, už naše řady měly i jasno, že vyhrajeme. Pak ale nastoupilo pár vítězů, kteří byli na straně řádu a rapidně se to obrátilo tak, že nakonec vyhrál řád. A tato výhra byla doprovozena i samozřejmě kompletním uzavřením původního úvodního videa, které končilo bitkou (tedy, ještě před něčím, z čeho plesala hlavně dívčí srdce). Na oficiálním zakončení nám pak dokonce pustili i alternativní zakončení, kdyby býval vyhrál chaos (a které bez ohledu na to, na jaké jsem byl straně, vypadalo lépe). Ale co se dalo dělat. Jinak jsme se dozvěděli pár novinek, dobrých i špatných. Z těch špatných třeba, že Hintzu se stahuje z řady orgů AF a z dobrých, že se chystají plyšoví maskoti AF (dráčci). A jako třešnička zakončení byla možnost vběhnout z hlediště na pódium a společně zařvat do kamery „sore“, což jsem nakonec ani já nevynechal (a nelituju).

  

Po zakončení jsem se chtěl pěšky vydat do čajovny, kde na mě čekali zbylí členové party, ale to mě ještě zastavil Blook a Satoshi, se kterými jsem nakonec jako tradičně zašel posedět do KFC. Tedy, naše cesta tam byla ve stylu „následování loli“ ve smyslu toho, že celou cestu s námi jela i cosplayerka Shiro (NGNL) a paradoxně taky skončila v tom samém KFC, takže nás vlastně jakoby „dovedla do cíle“. Posezení bylo příjemné, opět jsme se Satoshim křivili obličeje, když Blook došel k tématice svých obskurních fetišů (či spíš těm jejich kombinacím). Poté jsem se s nimi rozloučil a ještě zašel do té čajovny, ve které byl už jen Toren, Iky, Raijin, Sedl a Stain (Denča se svou kamarádkou odešly, jakmile jsem přišel). Chvíli jsme poseděli, pak ještě obešli pár bloků, protože se brněnsko-slovenská trojice chystala do kina na Avengery a potom už jen v naší, pražsko-ostravské trojici, vyráželi na autobusák. Stain odjel první, my se Sedlem druzí, kdy jsem už neměl víc sil a velkou většinu cesty prospal.

 

Závěr

A jsem tedy u závěru. Po několikahodinovém psaní a vzpomínání nakonec zůstávám u toho, že to nebyl úplně ten nejhorší con, na kterým byl, ale rozhodně jsem si jej neužil tak, jak jsem chtěl. V první řadě tedy bohužel fakt, že má skupinka si jaksi nachází jiné priority, mi znemožňuje ten čas trávit s nimi. Naštěstí se mezi nimi najde pár duší, které smýšlí stejně jako já, ale i tak. Vypadá to, že se budu muset začít zařizovat trochu jinak. To, že se stávám outsiderem ve své vlastní skupině, za poslední zhruba rok mluví samo za sebe. Smůla mě jinak provázela po celé dění, kdy jsem se ani pořádně nikam nedostal. Za to ovšem může množství lidí, které se vyšplhalo až, tuším, na hranici 3700, což je šílené a není divu, že se člověk nikam nedostane, pokud nestojí frontu už hodinu, dvě předem. Je fajn, že je pořád víc fanoušků tématu, ale není fajn, co to dělá s takovými akcemi.

Ani cosplay se mi nezadařil, kdy si sám pokládám otázku, proč to ještě vůbec dělám, kdy mi spíš jde o to, abych byl co nejméně nápadný (chápu, pokud mě někdo nechápe, protože to sám nechápu). No, stejně jsem byl, ale ten nepříjemný pocit si neodpustím. Už nemohla být ani nějaká sranda, kdy bychom měli cosplay aspoň dva ze skupiny, i třeba z rozdílných sérií, protože se na to z nich vykašlal teď už úplně každý a já si připadal akorát jako exot (dobře, až z části na Blinkyho, se kterým jsme se ale v tomto zrovna jako naschvál minuli). Po tomto conu mám celkově spoustu otázek a myšlenek, mnohdy nepříliš pozitivních. Všemu nepomáhalo ani počasí, které bylo po celou dobu deštivé a studené.

To se ovšem netýká AF samotného. Ten nadchl tím, jak tentokrát dokázal úplně výborně, zapamatovatelně, zábavně a vtipně podat své téma. Když jde o organizaci front do rotundy, to taky chválím, že byla dobrá volba, protože tam by se lidi jinak umačkali už totálně. Samozřejmě nesmím zapomenout pochválit absenci technických chyb, které jsem zažil jen při zahájení (problém s vyplým zvukem), ale jinak nikde, kde jsem byl. Je vidět, že to konečně obsluhují řádní ajťáci a ne amatéři. Taktéž mě potěšili se zrušením podávání piva v areálu, kdy konečně zmizelo to, co tam bylo minule - spousta opilých, jak zletilých, tak nezletilých. Další věcí je luxusně natočený živý přenos/záznam z rotundy, který v této formě zatím neměl obdoby (ten velký potlesk na konci si ti, jenž to měli nasvědomí, zasloužili). Samozřejmě, sice tohle se bude týkat hlavně návštěvníků, ale rapidní zlepšení nastalo i co se týče cosplayů, kdy to byla vážně tentokrát přehlídka doslova profesionálních prací (nezapomenu třeba na naprosto úchvatnou Goddess Madoku). A to samé se dá říct o výběru AMV. Zdá se mi prostě, že AF rok od roku vzkvétá. Ať už obsahově, tak i tím, že se poučuje z vlastních chyb, které následně opravdu eliminuje. Jen bohužel, to množství lidí zůstává a bude čím dál větším kazem… 

Doufám, že jsem v tomto reportu shrnul vše podstatné. Snažil jsem se vyvážit osobní příhody s dějstvím na samotném AF, kdy obojího bylo z různých důvodů poskrovnu. Ať už to bude příští rok jakékoliv, v AF věřím, ale v sám sebe budu muset věřit trochu víc, abych si když už ne ten letošní, tak příští ročník užil aspoň trochu dle svých představ a nedojel domů s hlavou plnou otázek, na které doufám naleznu aspoň z části uspokojující odpovědi.

Komentáře

Přidat komentář >

, Přednáška odpovědět
Jsem rád, že Nadkolenky nezklamaly, a ocenění soutěžních AMV je taky fajn~
, report odpovědět
Moc pěkně napsaný report! Jsem ráda, že jsem si přečetla i o částech programu, na který jsem se nedostala. Ale teda s kostýmem to mám přesně opačně, jakmile jsem do něčeho navlečená, už mi vůbec nevadí chodit mezi lidi a ještě je oslovovat (letos především i kvůli focení cosplayů), chce to asi trochu cviku, ale člověk se k tomu časem dopracuje. Kostýmuji jinak jen sama pro sebe, protože neztvárňuji žádné existující postavy, takže se mi obvykle žádné velké pozornosti nedostane, jen je to můj koníček ;)
Na celkovém zhodnocení festu se také docela shodneme, předchozí ročníky mi přišly o něco lepší, ale je možné, že je za to částečně zodpovědné i počasí - za deště se to chmurnými myšlenkami jen hemží. I tak to ale stálo za to.
odpověděl(a)
Děkuji! S tím kostýmem to mám holt trochu podivné, kdy jsem na jednu stranu rád, když jej druzí ocení, na druhou ale mám chuť být spíš nenápadný. Tedy, když jsem sám. Pokud mám k sobě aspoň jednoho dalšího člověka v kostýmu, je to hned o něčem jiném. Ale to tak bývá, že své veškeré strachy vždy ztrácím s někým, koho znám. Takže to se příště pořeší.
, - odpovědět
No, co se týče front není nad to být malá, neviditelná, zákeřná holka, která se vejde takřka všude. Vlastně se mi krom zahájení povedlo dostat na vše, co jsem chtěla vidět (abych byla přesná, na co jsem čekala ve frontě).
Je zvláštní, že když tobě vychází vždycky chaos, mě vždycky řád- no asi se to ke mně hodí. A z toho vítězství mám radost jak malá holka, ale to k tomu taky nějak patří.
Možná je načase změnit skupinku- buď se dál stýkat s lidmi se kterými ti to vyhovuje anebo najet na dráhu samotáře a když tak se k tobě někdo přidá. 1 dle mého byl letošní Animefest parádní, spíš užila jsem si jej víc než ten loňský.
odpověděl(a)
Ano, pak je jasný rozdíl, když má člověk přes 180 a ještě je na ostatní příliš hodný, že pokud se na něj netlačí lidi za ním, tak se sám nemíní cpát a tím dá šanci mnoha dalším. :D
Jinak jo. Řečeno takto za zády, bude zřejmě opravdu lepší se přidat ke skupině, která se vážně zajímá o con jako takový, navštěvuje program a lze s nimi zažít i srandu v cosplayi. Neříkám zavrhnout tu původní úplně, ale vyvážit to (osvědčilo se na Akiconu). Protože samotářství mi tak úplně nevyhovuje (ačkoliv mé způsoby hovoří jinak). :)
No, do příštího roku času dost.

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich