Kategorie: Festy a cony

Akicon 6102

Akicon 6102„WTF? To už bude Akicon?“ pomyslel jsem si asi týden před jeho konáním. Čas podzimní radosti všech fanoušků anime, mangy a japonska obecně, právě nadešel a s ním i již zmíněný tématický con, jehož report jsem napsal z větší části právě na něm.


Sebejistý začátek

Popravdě, tentokrát jsem bral fakt, že se bude brzy konat Akicon, méně laxně, než kterýkoliv letošní con předtím. Tak nějak připraven jsem byl již několik dní před, udělal jsem si kompletní plán programu a zásobil se všemi informacemi, které mi případně usnadní chvilku částečné improvizace na místě. Jenže stačil den před, abych se dozvěděl, že budu muset dočasně překonat sám sebe a to, co jsem byl schopný pro druhé za poslední dobu udělat – prodat vstupenku známého. Ale o tom se samozřejmě zmíním po úvodu. Paradoxně ve stejný den konání vyšel i nový Titanfall, což je pro mě osobně nejlepší online FPS střílečkou, jakou jsem kdy hrál. Z toho důvodu jsem si jen říkal, jaké to všechno má blbé načasování a abych alespoň chvíli ve hře strávil, obětoval jsem půlku noci, ale i chvíli před odjezdem zběsilému pobíhání, skákání, střílení, lezení po zdech, grapplingu a hlavně chaotickému mlácení se v obřích mecha robotech. Po neustálých odkladech typu „ještě jeden souboj“ jsem se podíval na čas a zlekl se, že je už po třetí odpolední a že bych měl za chvíli vyrážet. Ještě tedy jedno kolo a už jsem vyrážel toho mokravého dne směr Chodov.

Sotva jsem vyšel, psal mi Takumi, že jsou na místě. „Tak brzy?“ nechápavě jsem si pro sebe řekl, ale nějak moc jsem nespěchal a držel se naplánované cesty. A taky dost úmorné cesty, protože zrovna na ten víkend vyšla výluka metra C, tudíž zatracený problém se dostat na Chodov nějak normálně. Musel jsem se tedy smířit se skoro hodinovou okružní jízdou autobusem. Dorazil jsem úspěšně na místo a ještě mě čekala cesta ke KC Zahrada. Opět jsem napsal Takumimu, ze kterého vypadlo, že už jsou v místnosti, kam se dávají zavazadla. No, potěš, takže jdu nějak moc pozdě. Pátá hodina se neúprosně blížila a já i přes nával křeče z rozsezenosti přidal na kroku, abych už byl konečně na místě a odbaven.

Nepřekapivě, u KC byla už spousta lidí, ale jen hrstka stála maličkatou frontu dovnitř. S tím, že jsem měl ještě jeden úkol, jsem se sebejistě a bez zaváhání vydal k frontě a čekal. Kdybych nespěchal, zdála by se mi krátká, takhle jsem ale pořád nahlížel, kdo je ještě přede mnou a jak dlouho bude odbavení trvat. Ale netrvalo. Tentokrát šel čárový kód sejmout rovnou z obrazovky mého tabletu, a v mžiku jsem si už podepisoval kartičku se svým jménem. Tedy, kosočtvercovou kartičku, řešenou jako visačku. Zajímavá a hlavně praktická novinka, za kterou dávám palec nahoru. Při vcházení do budovy a tasení kartičky si člověk připadal jak VIP.

Jásání z přítomnosti na conu jsem si ale musel nechat na potom, protože jsem mířil zase ven, abych provedl úkol, o kterém jsem již hovořil – prodal vstupenku známého. Zahodil jsem ovšem veškerý stud i obavy, vytáhl ceduli s jménem, dal ji nad hlavu a pomalu procházel hloučky lidí. No, ani tak mi nebylo nepříjemněji, protože se samozřejmě lidi otáčeli a koukali, co to je za exota. Naštěstí, ona slečna se mi přihlásila už během pár vteřin a já měl tu nejhorší chvilku dne za sebou.

V místnosti na zavazadla mě pak čekala odměna ve formě Takumiho a sladkých dárků přímo z Japonska (musím říct, že KitKat s příchutí wasabi je překvapivě výborný). Kromě toho jsem poznal i novou členku party, Lucku. Společně jsme pak šli vyzvednout i Aniu a naše skupinka byla téměř hotova. Tedy, chyběla ještě Bětka, která ovšem někde hledala samu sebe a tak se o chvíli zdržela. Než jsme se pustili do plnohodnotného užívání si conu, na chvilku jsme se posadili ke kulatému stolu pod schody. Toto je vskutku magické místo, které dokáže z fikce udělat realitu (kdo chce, pantsu shot si najde). Nicméně protože jsem slušně vychovaný člověk, samozřejmě jsem odvracel zrak a svou pozornost věnoval skupince a okolí pod omezeným úhlem. I tak jsem měl takový nepříjemný pocit, že mi každou chvíli někdo dupne na hlavu a když ne to, tak že mi na ni zcela jistě padá veškerý mikro-sajrajt z podrážek bot návštěvníků. Ale tak, čert to vem.


Zahájení v atriu

Vše, co jsem řekl v minulé kapitole, se stihlo udít během asi jen 10 minut. Nyní ale přišel čas na typicky stylové zahájení rovnou v atriu, spojené s rozdáváním Akibonů (tedy, speciálního Akiconovského platidla, respektive měny). Mikrofonu se ujal Grek, aby nás přivítal na již 6102. (slovy: šestitisícímstodruhém) Akiconu, kdy jsem svou teprve čtvrtou účastí udělal sám sobě akorát ostudu a doufám, že to dalšími alespoň třemi tisíci návštěvami napravím. Jinak nic zvláštního, kromě samozřejmého představení hlavního tématu „WTF“, nějakých těch dalších slov pro začátek a popřání pěkného prožití conu.



Architektura japonského školství

Jít na jako první přednášku zrovna na Greka? Idylka. Nevěděl jsem tedy, o čem přesně téma bude, jelikož se řadím do menšiny nečtoucí anotaci. Jak jinak, než že jsem věřil, že to bude dobré. A bylo.

Přednáška se ubírala směrem školních budov jako takových a to z dvou pohledů – z pohledu anime a z pohledu reality. Kdo by řekl, kolik problémů může mít animační studio kvůli použití reálných předloh pro zasazení svých tvoreb. Tedy, problémem je pak třeba takový otaku-turismus, působící občas doslovnou zkázu (např. sesuv půdy). Jak se těmto problémům vyhnout, byla věc druhá a došlo i na to, že třeba škola prezentovaná v Madoce je dle předlohy vězeňského komplexu. Pak samozřejmě následovala nějaká ta historie skutečného školství a s tím spojených budov, jenž vznikaly od malých, dřevěných, až po ty modernější, co třeba i stojí dodnes. A takhle bych mohl pokračovat. Přednáška jak vtipná a vypichující peprnější fakta, tak i velice poučná a poutavá. Až je mi trapné, jak Greka pokaždé musím jen a pouze chválit, ale nelze jinak. Přesně tento typ přednášek, jejich obsahu, podání projevu, atd., považuji za dokonalý model toho, jak by kvalitní přednáška správně měla vypadat.


Marvel: Číst komix/Jít do kina

Původně jsem plánoval jít na novinky v anime. Protože bych se ale na první části této tradiční přednášky nedozvěděl nic mně nového, dal jsem na ostatní a protože se i o Marvel poslední rok čím dál víc zajímám, rozhodl se zajít právě na tuto zajímavě znějící přednášku.

Když nás na přednášce uvítal takový týpeček, který nejen, že si ke své smůle zapomněl vzít prezentaci, ale zaváhal i v případě toho, jaký má jeho přednáška přesný název, začal jsem dost pochybovat. To se ale hodně rychle obrátilo, jelikož nakonec žádnou prezentaci vůbec nepotřeboval, naopak i sám řekl, že veškeré info v ní by bylo leda irelevantní. Odpověď na otázku, zda se tedy vyplatí číst komixy, byla spíše negativní a to v tom smyslu, že komixy jsou úplně jiné médium, než filmy, které se naopak snaží být pro všechny a ne jen pro ty, co daný komix četli. Kromě tedy i toho, že komixy mají mnohdy úplně pokroucená univerza, několik verzí, nepochopitelnou provázanost a celkově jejich čtení nemusí každého bavit. Přednášející to podal jasně, obsáhle, vtipně a nervozita se na ničem z toho takřka vůbec nepodepsala. Sice hodně čerpal z toho, co se dozvěděl z průzkumu ostatních lidí čtoucích komixy, ale to vůbec nevadí. Nakonec překvapivě dobrá, zajímavá přednáška, kde je odpověď sice na jednu stranu jasná, na druhou je to ale samozřejmě na každém.

Po přednášce jsem s ostatními ještě chvíli strávil a prošli jsme si stánky, kterých bylo prozatím jen poskrovnu. Nechci špinit ničí jméno, ani obchod, ale u jednoho z nich mi Takumi prozradil, že lidi okrádá už jen tím, že prodává mangu za 500% ceny, která je za ni normálně v Japonsku. Shodli jsme se, že 300% by ještě šlo, ale 500% je příliš. Zajímavý a ne moc pěkný poznatek. Nicméně jsem se pak odpojil, jelikož se ostatní rozhodli jít s „karavanou“ do tělocvičny, aby nemuseli potom někde bloudit. Rozloučil jsem se, ale můj program nekončil. Naopak, byl jsem sotva v půlce.


Rok s Animefestem

Již osamocen jsem si zašel na přednášku, u které jsem přesně věděl, o čem bude a zatraceně mě to zajímalo. Vzal si ji na paškál sám hlavní organizátor Animefestu, Christof. Kromě toho, že řekl něco málo i o sobě (skutečného vědce jsem ještě takhle na pódiu stát neviděl) nám popsal od začátku až do konce, jak to vlastně s přípravou na další ročník AF je. Překvapivě, jeho přípravy začínají ještě předtím, než skončí ten předešlý. Musí se téměř ihned zajistit datum konání kvůli vytíženosti brněnského výstaviště. Věděl jsem, že to s celkovou přípravou není žádný med, ale až teď jsem mohl nahlédnout blíže na to, jaká pakárna to doopravdy je a že není skoro měsíc, kdy by se byť na přípravu jen nepomýšlelo. A že, když dojde k nějakým problémům, udělají maximum pro to, aby se vše stihlo v termínu. Tedy, i za cenu spánku, nervů, cestou do neznáma, a všeho kolem.

Jednoznačný respekt a údiv, že i přes to všechno, co to obnáší, je to pro organizátory vlastně takovou radostí, že mohou zprostředkovat něco, co sdruží a pobaví tisíce dalších. Proč by to jinak všechno dělali, že? Jen škoda, že se nedostalo na víc historek zahrnujících nenadálé problémy, řešené i s koudelí u zadku. Ale nevadí, i tak jsem s přednáškou spokojen, o hodně mě přiblížila problematice AF „za scénou“ a i když se samozřejmě bezvýhradně chystám na příští návštěvu, budu zvažovat případné zakoupení speciálního, dražšího vstupného (pokud zase bude), abych tuto snahu i jen nepatrně podpořil.



Akiconec… ještě nepřichází!

Hodně jsem uvažoval o tom, zda zajít či nezajít na přednášku s názvem „Komentované hentai“. Jako zvídavého člověka mě samozřejmě zajímalo, co to může být, respektive jak může něco takového vypadat, ale přemítal jsem, jestli si chci za každou cenu rozhazovat svou dostatečně od perverzí pročištěnou mysl a náladu. Předešlá přednáška navíc o pár minut přetáhla, tak jsem neměl čas se rozhodovat. Buď teď a nebo nikdy! Nakonec jsem tedy vyrazil směr „dílna“, abych zjistil, že sál je nacpaný k prasknutí. Byl jsem naivní, když jsem myslel, že přijdu do poloprázdného sálu, protože lidi jsou přece slušní a nějaké vepřárny jsou pro ně tabu. Tohle bylo nicméně takové maso, že nevím, jestli se to, co se mělo dít na plátně, ve skutečnosti nedělo někde v obecenstvu. Ale nedalo se nic dělat, ani jsem se díky té narvanosti nemohl podívat na plátno a sál jsem v mžiku opouštěl a rozhodl se pro tento večer již odjet domů.

Den se nakonec vydařil. Ono něco na té myšlence pozitivního naladění bude, protože jsem se cítil skvěle, ani s ostatními jsem se nějak obzvlášť nezbrzdil (a že se mě jindy většinou člověk slova nedořeže, protože se bojím říct nějakou hloupost), byl na třech kvalitních přednáškách a prostě se mi první den conu zdál dobře prožitý. Tedy jen, kdybych na cestě domů málem nejel metrem na Kačerov, kde bych nejspíš tvrdnul ještě teď, a namísto toho v posledních vteřinách nevylítl z vlaku ven a nerozhodl se jet tak, jak jsem původně zamýšlel. Holt na ten binec v dopravě nejsem zvyklý. Nedobrovolnou a naštěstí distancovanou společnost mi ten večer dělali akorát uřvaní, ostudu dělající otaci (hrozná verbež) a dvě očividně silně opilé cizokrajné holky vracející se z nějaké neméně pochybné akce v centru, které jsem s radostí ignoroval.


Jedeme dále...

Dobrovolně vstávat v 7 ráno, o volném víkendu, navíc po asi 3 hodinovém spánku bez toho, aniž bych někoho musel proklínat a nadávat, se mi může stát jedině na conu. Sotva jsem minulého dne úspěšně dorazil domů, sepsal páteční report a ještě se donutil kompletní hygieny před náročným dnem, už se blížila druhá hodina ranní. Ještě tedy pár koleček tryhardění v Titanfallu a hurá na kutě! Nebo spíš tedy polehávat a zoufale čekat, až usnu. Ráno jsem se akorát stihl ustrojit, hodit do sebe čtyři lékorky a tím jsem byl připraven na další conovské dobrodružství.

Opět mě čekala trochu delší cesta na místo, ale tentokrát jsem chvíli času věnoval sepsání pár části reportu a tak mi nakonec utekla poměrně rychle. Ani jsem se nenadál a už jsem vystupoval na Chodově, tešíc se do KC. Jakým paradoxem bylo, když jsem chvíli po kontaktování Takumiho před sebou na cestě zahlédl jakési podezřele povědomé lidi, kteří vypadali jako ona svatá trojice ze skupinky. A po opatrnějším následování a zkoumání to byli opravdu oni. Shledání bylo tedy rychlé, bez sebemenších problémů a hledání se po všech čertech.


Nejhorší filmy všech dob

Tuto přednášku jsem si původně vybral sám, ale nakonec jsme tam šli všichni jako skupinka. Jak jinak, než že se přednášející zaobírala právě tématem čistě špatných filmů, tedy ne těch vysokorozpočtových, ale skutečně takových těch levných, které se povětšinou nedostanou ani do kin. Hned jako první padla zmínka a vůbec celý blok o The Asylum, kdy protože jsem sám fanouškem filmů tohoto odpadního studia (viz můj ČSFD profil), čekal jsem, kolik toho budu moct vytknout. A ono toho vskutku moc nebylo.

Sice bych sám přidal nějakou o trochu větší zmínku o filmových začátcích tohoto studia, ale to jen v případě titulů. Jinak nechybělo absolutně nic. Ani info o jejich strategii, ani problém ohledně použití názvu „Hobbit“ v jednom z jejich novějších filmů a samozřejmě podrobně rozebraná série Sharknado i s bohužel velkým spoilerem ohledně čtvrtého filmu. Jinak paráda. Samozřejmě, The Asylum bylo majoritním tématem, ale nebylo to jen o něm. Dostalo se na některé další “klenoty”, vč. jednoho animovaného a jako třešnička figuroval film Birdemic od režiséra, který si evidentně žije ve svém vlastním světě a to, co stvořil, je skutečně hrůza nad hrůzy.

Na závěr, jsem s přednáškou velice spokojen, pobavil jsem se, a jediné, co bych vytkl, je odložení mikrofonu ze začátku a tím podpoření rušení ze strany bezohledných chrchlalů v sále.



Strasti cosplayingu

Bylo na čase se alespoň na chvíli navléknout do cosplaye. Tentokrát jsem se na to i překvapivě těšil a neplatilo, ze bych měl už ráno nechuť, která by se se mnou táhla až do chvíle, kdy došlo na samotnou věc.

Zvolil jsem svůj cosplay Kanekiho, který jsem měl už na předminulém AF, akorát kvůli nepovedenému prožití conu tak nevyužil jeho plného potenciálu. Zde bych chtěl upozornit na paradox, že nejsem fanouškem série Tokyo Ghoul. Vysvětlení, proč tedy cosplayuyu hlavní postavu právě z ní, je jednoduché. Líbí se mi onen Kanekiho styl, anime jako takové jsem v rámci první sezóny viděl a celkově, byla to příležitost pro něco jednoduchého a zároveň s maskou, protože jen tak docílím dokonalého cosplaye bez nutnosti na to mít obličej (což v 99% případů rozhodně nemám). Kromě i toho, že Kaneki některými povahovými rysy odpovídá i těm mým (bohužel), takže necosplayuyu nic mně irelevantního.

Tedy, v cosplayi jsem strávil pár dobrých hodin, cítil se celou dobu sakra divně, ale zároveň anonymně. Sice jsem se nedočkal zájmu ze strany fotografů, ale paradoxně jsem se dostal do situace, kdy jsem byl požádán o obejmutí crossplayerky ze stejné série. Zde se mi podařilo poněkud špatně vyměřit její menší vzrůst v závislosti na délce mých paží, tudíž jsem ji při obejmutí dost nešťastně sáhl jednou rukou na zadek. Tím jsem se opravdu nerad a nezáměrně zařadil do jisté skupiny lidí, kteří odporují standardům toho, co by si měli a co neměli dovolit. Naštěstí, trapas se obešel bez následků, ale příště si dám už sakra pozor (aneb může být hůř).



What the Fate

Byl jsem pověřen nahráním této přednášky, stejně jako jsem ji samozřejmě bezodkladně poctil svou návštěvou už jen proto, že Takumi a Ania jsou součástí skupinky a vím, jací jsou to šílenci a velcí znalci, co se Nasuverze týče.

Začátek mě moc nebavil a nevěděl jsem, co očekávat. Když se ale přednáška pořádně rozjela a došlo na představování historických, či mýtických postav a jejich forem od té Nasuverzácké, přes seriálovou, ba dokonce filmovou, už z toho byla jedna velká zábava, která mohla zaujmout i ty, co se o Nasuverze nijak blíž nezajímají, ale mají o oněch postavách určité ponětí. Samozřejmě, o tom, jaká postava má přibližně v univerzu jakou roli, bylo řečeno a často dost bohatě. Jen škoda, že se už nedostalo na miss a přehlídku některých postav v plavkách, ale holt čas je neúprosný.

Záznam je k dispozici zde: https://www.youtube.com/watch?v=6P_lryLO3yw


Pití zdarma

Po přednášce nás čekala odměna ve formě výletu do OC na jídlo. Normálně bych volil KFC, nebo podobné zařízení, ale nakonec jsme skončili u Číňanů a jejich zajímavých možnostech poobědvat. Chaos vystřídal zmatek. I přesto, že jsem v nabídce měl jen jedno pití, protože Takumiho oběd, na který jsem jej zval, pití nezahrnoval, na pult přistálo jedno navíc a nikdo o něj neměl delší chvíli zájem. Za blbost se platí. Respektive neplatí, protože pití nakonec skončilo na jednom z našich táců.

Oběd jinak bohatý, porce jako blázen, že i já měl problém dojíst a dělalo se mi na konci špatně z přecpanosti. Tento problém se týkal nás všech, tedy kromě borce, který se k nám náhodně ochomýtnul a byl by to schopen dorovnat ještě jednou pizzou.


“AMV”

Nastal čas, abychom dorovnali resty a zašli si na třetí a poslední opakování letošní AMV soutěže. Vzhledem k tématu a nutnosti AMVček být i takto zaměřených, to podle toho i vypadalo. Jakože ano, našla by se tak dvě, evidentně parazitující na AMV peklu (díky jednomu mám o námět do skutečného AMV pekla méně), ale zajímavé a docela i vtipné. Zbytek byl tvořený podivnými, leč stavitelnými WTF kraťasy, dlouhými a nezáživnými snímky a nakonec tím, co se prostě pochopit nedalo. Tím bylo kupříkladu video, kde nebylo nic jiného, než text v japonštině pomalu zaplňující celou obrazovku s čteným překladem z programu Speech. A to celé bylo natolik paralyzující, že jsem sám jen očekával, co z toho vyleze. No, samozřejmě nic. To by byl výpich toho nejbizarnějšího. Celá soutěž byla neskutečná magořina.

Poté jsme si dali menší chvíli klidu. Vyprovodili jsme Lucku s Bětkou na metro a již se vraceli jen sami dva. S tím, že se Ania motá někde v areálu KC. Jelikož jsme ji nenašli, zakempili jsme to v místnosti batožin. Před ní jsem potkal Sýra, který mi připomněl, že se účastní Aj-do-ru, pěvecké soutěže a jestli na ni dorazím. Programově mi to vycházelo perfektně a tak jsem měl jasno, kam posléze zavítám. Opustil jsem Takumiho, jenž se vydal po stopách Aniy a na vlastní pěst vyrazil do překvapivě prázdného sálu.


Aj-do-ru

Když už jsem čekal v sále, pořád se mi zdálo divné, že nikdo pořádně nepřichází. Pódium se sice připravovalo, ale to bylo všechno. Až pak se ale začali hrnout lidi, kdy přišla i má kořenová skupinka a já tak nemusel na nadcházející „srandu“ být sám. I Sýr už seděl v hledišti, když nás vyhnali s tím, že musí ještě udělat zkoušku. Program se tak posunul o půl hodiny a ten stejný čas jsem byli nuceni stát v teď už regulérní masové frontě před sálem. Ale co, ve více lidech se to přežít dá.

Nyní už k soutěži samotné. Původně jsem chtěl chválit, jenže se bohužel udály věci, o kterých bych prostě nemohl mluvit moc pozitivně a sám jsem si před dvěma lety ověřil, že být hlavně v hodnocení zpěvu upřímný, vyústí akorát v nemalý butthurt třeba támhle někde na stránkách nejmenovaného „přiznání“ (tento případ se skutečně stal). Řeknu tedy jen okrajově, že letos mělo Aj-do-ru náběh na vůbec nejlepší a nejdokonalejší ročník. Valná většina zpívat uměla a to sakra dobře. Přiblížím-li jmenovitě Sýrův výkon, protože jej přeci jen znám (a nebýt jeho, asi bych se ochudil o šanci takového pěkného překvapení ze soutěže celkově), ten se opět vytáhl v prvním kole s rapem, dle požadavků českým a teda, klobouk dolů.

Bohužel, kvůli organizaci a posunu jsem nemohl já, ani ostatní skupinka jinak, než sál po prvním kole opustit, abychom stíhali hudební soutěž o poznávání anime. Osobně se mi odcházet nechtělo, ale nedalo se jinak. Kouknu holt na záznam a jsem zvědav, jak si účastníci vedli v druhém kole.



Anime na vlastní uši

Stát frontu do malého sálu je jako nevědět, kde člověk vlastně stojí a kam to vede. Protože se cesta do úzké chodby dělila ještě na dílnu, jedni stáli na ni, druzí zase do malého sálu. A jak jinak, že my, čekajíc na malý sál, tam stáli úplně zbytečně.

Ani to nám nezabránilo se dostavit na soutěž včas. Nicméně to, jaká soutěž to tentokrát byla, byla věc druhá. Jedním slovem - tragédie. První část o poznávání OST nestála za řeč. Sám jsem nevěděl takřka nic a jen tipoval. Že by druhá část zahrnující jen openingy a endingy měla být lepší? Kdepak. To samé v bledě zeleném. Až se mi z toho pomalu chtělo brečet. I když jsem nakonec prý něco odtipoval správně, nemyslel jsem si, že se umístím na první příčce. A když, tak že to bude pořádné WTF.



Animace v anime (a neanime)

Rovnou jsme tam zůstali na přednášku, kterou si vzal na paškál Meon s Konatou. Zde jsem se dozvěděl něco málo víc o animaci a řešení počtu rámečků animace na jednu sekundu. Dostalo se taky na rozbor, i když ne prvního, ale jednoho z prvních anime titulů, kde byla užita technika úspory, že na pomalejší pohyb padne méně rámečků a naopak. Vše doplnilo povídání o nejlepších animačních technikách speciálně a charakteristicky využívaných slavnými jmény. Něco z toho jsem již viděl na Meonově přednášce na jiném conu, i tak zde ale bylo plno nových, zajímavých poznatků.



Karma (z)vrací

Už jsem myslel, že budu mít pohodový večer, který jsem se rozhodl strávit na místě, protože nestrávit alespoň jednu noc na conu je jako tam skoro vůbec nebýt. Sice jsem byl zván na ADP (Anime Dance Party), ale protože tyhle tuctové akce, které vlastně ani nemají s hlavním tématem nic společného, nemám rád, zdvořile jsem odmítl a raději předtím, než zakempím v hlavním sále, prohodil pár slov se Sýrem. V tu chvíli jsem ale cítil, že můj batoh náhle zlehknul, taška se svačinou se řítila k zemi a hned po ní i stativ, který se ihned po dopadu rozpadl na dva kusy. Když o tom tak přemýšlím, asi mi jen karma vrátila mé ne moc pěkné myšlenky z jedné ze soutěží. Na druhou stranu, holt se stává a akorát se potvrdilo, že ten stativ byl levný, čínský krám. I když mi to trochu otrávilo náladu, ještě ten večer jsem objednal nový. V celé budově byla totiž k dispozici dostatečně silná i stabilní WiFi zdarma, což je jen dalším plusem ku prospěchu komfortu návštěvníků.

Ještě jsem se mimo to od Sýra dozvěděl menší anonymní feedback na můj blog. Sice to už je delší doba, ale někdo se prý údivně zmínil, že je můj blog plný hentai tématiky. Bohužel nevím, kdo to nakonec byl, ale pokud bych se k tomu měl alespoň v krátkosti vyjádřit, ono se stačí podívat do Sekce XXX, spočítat si, kolik je tam článků (a jak moc často jsou vydávány) a pak se naopak podívat do libovolné jiné sekce nezaobírající se tvorbou jen pro dospělé a porovnat. Jestli i potom někomu přijde můj blog „přehentaiovaný“, mám pro něj špatnou zprávu.


Srsly, komunito? WTF?!

Po nepříjemnostech s otevřeným batohem jsem už raději zalezl do sálu, abych se připravil na noc. Zde dobíhala tlak show a dle svého vlastního vyznačeného programu jsem čekal přednášku o erotice. Tím víc jsem byl zmaten, když nastoupil Hintzu a začala jeho přednáška, která měla prapůvodně být až v neděli. Holt se ve finále dělaly přesuny a já si vytiskl a vyznačil program ze stránek v den, kdy byl zveřejněn. Takže ano, je to jen má chyba.

Ale už k Hintzuově přednášce. Ta se zaobírala anime, respektive otaku komunitou jako takovou a vyvrácením (nebo spíš vysvětlením, ale i potvrzením) některých tvrzení, která mohou někteří ostatní mít. Tedy, třeba velice známé „otaku jsou jedna velká rodina“. Zajímavé bylo zjištění, že lidská mysl a její tazvaná dospělost, se čím dál víc posouvá a v současné době je taková ta hranice, kdy mozek již uvažuje tak, jak by zhruba měl, asi 25 let. A proto se také v komunitě mnohdy můžeme setkat právě s nechvalně známými diskuzemi, kde jeden druhého svým způsobem napadá a má potřebu předkládat svoje názory a vyvolávat konflikty. Což je bohužel i věc taková, že ať člověk dospěje jakkoliv, stále má určitou potřebu se rozvíjet a to bez nutkání alespoň malé argumentace nejde. Jen tedy zhruba vycucávám, ale vše, co bylo řečeno, bylo i naprosto logické a sám jsem se v některých věcech utvrdil a nemusím z nich sám u sebe dělat pouhou nevyzrálost, nýbrž součást každé lidské mysli.

Kromě analýzy mysli došlo i na rozebírání komunity jako takové a toho, že ti starší z nás (a z komunity obecně) už ani nechtějí být její součástí, atd. Velice psychologické, sice místy i vtipné, ale to nebylo úplným účelem. Asi ta nejhutnější intelektuální přednáška, na jaké jsem kdy na Akiconu byl a ze které jsem sám pochytil mnoho zajímavých poznatků do života. Opravdu, náhoda, která mě do sálu přivedla, se hodně vyplatila.


WTF? Kdo to je?

Přesuny se děly a proto přednáška, na kterou jsem původně šel už před tím, nastala až teď. Vůbec jsem netušil, o čem to má být a jen tím chtěl zabít čas, který bych nadále už stejně trávil v onom sále.

Zde se dvě přednášející, tedy poněkud až sarkasticky vystupující Arakanga a Hoples (kterou znám z předminulého Adviku) pustily do velice známého prznění postav nepříliš slušnými fanfikcemi. Dobře, přesněji rovnou yaoi fanfikcemi. Bylo zde ze základu 10 sérií a v nich dvě nejvýraznější postavy, z nichž se vždy vybrala jedna a to ta, která podléhá tomu prznění asi nejvíce. Takže z dvojice Natsu a Gray vypadl jasně Natsu, ze Zora a Luffyho zase Luffy, atd. U každé dvojice došlo i na přímé příklady, občas i s nějakými úryvky textu, či obrázky a musím říct, občas to byla síla a neskutečný bizár. Nemá význam zabíhat do dalších detailů. Přednáška vtipná, peprná a povedená. Líbilo se mi, jak bylo vše bráno s naprostou nadsázkou a i jistým opovržením, čemuž se není vzhledem k obsahu naprosto divit. Vážně dobře jsem se pobavil.


Dlouhá WTF noc

Tím jsem měl sobotu odbytou a začala mi dobrodružná noc na conu. Únava, kterou jsem náhle oplýval na Hintzuově přednášce a díky které mi několikrát padla hlava, najednou ustála a já tedy čekal, co pěkného nám pustí.

První film, který jsem nakonec viděl celý, byl Lupin III: Zelený vs. Červený, což bylo ale něco tak zmatečného, že jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Ono to prý sice závisí na předešlých titulech série a pro nové lidi je to tak nepochopitelné. Nicméně když je ve filmu Lupinů tucet, není tento fenomén vysvětlen a děj se točí okolo několika z nich, kteří se člověku i přesto dost často pletou, to holt opravdu není ani trochu film pro nového diváka. Neříkám, že by mě to celé obzvlášť nudilo, ale spíš jsem jen nechápavě koukal a očekával vysvětlení. No, žádné nepřišlo.

Poté nám pustili něco, co jsem už snad útržkovitě zaznamenal již na předminulém Akiconu a to hodně starý snímek Evil Brain from Outer Space. Výhodou těchto starých (a hlavně divných) snímků je, že sehnat na ně práva není až tak složité a vlastně ani není třeba je překládat, kdy to, že něco takového bizarního navíc běží jen s anglickým dabingem, skutečně nebude nikdo ve dvě v noci řešit. Film, kde mimochodem figuroval jakýsi Starman a celé se to točilo okolo záchrany lidstva před jadernou katastrofou, jsem se rozhodl využít jako kulisu pro relaxaci. Bohužel, nějak jsem nenacházel polohu, která by mi vyhovovala. Zde bych rovnou chtěl pochválit orgy, že i když člověku padla třeba hlava, nebo rovnou celé tělo, nijak to neřešili a nechali ho na pokoji. Sice by nemuseli, ale dává jim to i tak jedno velké, lidské plus. Osobně jsem tedy celý film nemohl zabrat a jen čučel do stropu. Pak film skončil a najednou běžel znova. Myslel jsem, že je to omyl a prostě jen běží ve smyčce. To jsem ale netušil, že je podzimní časový posun a celé repete se děje kvůli němu. Druhé „zhlédnutí“ jsem tak už celé neabsolvoval a konečně se mi začaly zavírat oči.

Pak mi náhle někdo za mnou drcl do židle a já byl v tu ránu vzhůru. No, nebudu ani radši mluvit o fenoménu pevností ze židlí, kdy tu mou si postupně rozebrali lidé okolo mě. Tedy, opět se na mě lidi neskutečně lepili, což nechápu, ale asi mám nějakou pozitivní auru. Spát jsem už nemohl, obzvlášť poté, co na plátně začalo vyřvávat anime, tedy Potemayo. Usadil jsem se a koukal jsem, co to má být za hovadinu, když hlavnímu hrdinovi cosi těžko identifikovatelného vylezlo z ledničky a on si to pak s sebou bral do školy a všichni kolem z toho byli úplně unešeni. Jakože, WTF? Nicméně jak jsem tak na tu kravinu koukal, najednou se mi to zalíbilo. Ano, je to neskutečná blbost, ale místy až zvrácená, postavy jsou dobře ujeté a děj je naprosto divný. Takhle jsem vydržel koukat 3 plnohodnotné epizody a pomalu si i pozpěvoval při chytlavém openingu, když se mi pak zase začaly zavírat oči a já již v dobré poloze, kterou si do příště zapamatuju, začal opět zabírat.

Najednou šok. Začal vyřvávat alarm a celý sál byl ihned vzhůru. Mám pocit, že se to samé stalo už někdy v minulosti. Po 10 minutách jej někdo deaktivoval (či se deaktivoval sám), ale ten zvuk byl dostatečně nepříjemný pro to, abychom všichni byli ihned na nohou. Hodně blbý budíček. Jak to ustálo, všichni se opět z pozoru přeskupili na „pohov“. Takhle jsem i já již bez většího vyrušování proklimbal oba zbylé záznamy přednášek a vzbudil se až poté, co se na plátně objevilo Rainbow Bunchie a začala vyhrávat stále se opakující, ale taková docela příjemná melodie.

Myslel jsem, že nás s osmou hodinou ranní vyženou, ale tentokrát byli orgové fakt až příliš hodní a v sále tak vládl klid a mír i při větrací pauze. Já již nespal, ale chvíli využil pro sepsání další části reportu. Opravdu, v tu chvíli jsem si zažil asi tu největší conovou pohodu. Sice jsem měl okolo sebe lidi, ale všechny v režimu hibernace, tudíž jsem měl naprostý klid o všem přemýšlet s čistou myslí a přitom se necítil sám.

Až o půl deváté jsem se sebral s tím, že snad ostatní již taky dorazili. A co jsem přišel do sálu s batohy, skutečně tam už seděl Takumi i s cápem, co se k nám posledních 24 hodin hodně přidával. Usadil jsem se tedy a chvíli jsme probírali figurky a všemožné ostatní věci týkající se hlavně japonského trhu jako takového. Když už přišla Ania s hotovým cosplayem, stavili jsme se ještě na snídani v Lidlu.


Novinky asijské kinematografie

Nebylo poté co dělat a tak jsme se vydali na tuto přednášku zaobírající se filmy z asijské produkce. Myslel jsem, že to bude nuda, ale naopak musím říct, že díky mému raketovému nárůstu zájmu o kinematografii jsem nakoukl i do míst, odkud filmy téměř vůbec nevybírám a udělal si i spousta zajímavých tipů na to, na co se kouknout. Třeba jmenovitě Time Renegades, Kill Time… no, dobře, vše, kde bylo Time, bylo i pro mě něco dějově víceméně atraktivního. Co se mi líbilo, že to přednášející obohacoval i trailery a tudíž to nebylo jen o povídání, ale i o ukázkách. Musím říct, že jak mi tahle východní kinematografie uniká, přicházím i o hromadu zajímavých titulů. Čas se trochu přeorientovat.

Jediné, co mě štvalo, tak neustálé zhasínání a rozsvícení při přechodu z přednášky na trailer a to z důvodu, že mě začala dohánět únava a já si tak zažil pořádnou sinusoidu. Bohužel, od této chvíle jsem se začínal prát sám se sebou a tak se mi podařilo i tady proklimbnout jeden z filmů, který mě mohl zajímat a já nemám bohužel napsaný název. Holt dohledám. Každopádně s neplánovanou přednáškou jednoznačná spokojenost.


Erotika a sex v japonské kultuře

Ostatní se vydali vstříc vlastnímu dobrodružství, já naopak setrval na další přednášku, jejíž téma mohlo být ve výsledku všelijaké. Bohužel, zde toho zase tolik neřeknu, protože únava, která na mě v tuto hodinu padala, byla natolik neúnosná, že se mi ani přes snahu nedařilo udržet se v pozornosti.

Nicméně z toho, co jsem neproklimbal, jsem zjistil, že se přednáška zaobírala celkově sexualitou od těch nejstarších dob v japonsku. Samozřejmě došlo na to, že to kdysi bývalo nic moc výrazného a spíš jen prostředek určený pro rozmnožování. Postupem času se přednášející dostala k povídání o kurtizánách, s nimi spojených i patřičných zařízeních a tomu, jak se toto celé v tehdejší době bralo. Určitě se na tuto přednášku kouknu ještě jakožto záznam, protože zbytek si už bohužel nevybavuji, ale téma bylo dobře a zajímavě podané.


Čím divnější, tím lepší

Chtěl jsem si zaskočit na novinky v anime, ale protože byl plný sál a stejně, vlastně bych se nic nového nedozvěděl, jsem v cuku letu byl zase zpátky ve velkém sále. Tam jsem se tedy zúčastnil další neplánované přednášky.

Ta se soustředila na japonsko jako takové a pár z jeho mnoha podivností, kterými oplývá. Samozřejmě, byl to takový mix, takže od nejrůznějších divných staveb a monumentů, až po subtéma záchodů a problémů s ním spojených (třeba, že je třeba značení, jak se mají ty typické japonské používat). Přednáška sice celkově taková průměrnější, ale jakožto vyplnění času postačila bohatě.


Vliv anime na růst pšenice

Název – bizár. Zde jsem byl nad míru zvědavý, jak si Grek s daným tématem vlastně poradí, protože sám bych si sice ono téma spojil automaticky třeba s konzumací chleba, ale nevím, od jakého jiného konce bych to měl brát.

I když Grek sliboval, že to bude nezáživná přednáška, samozřejmě to nebyla pravda. Začal teoriemi plynujícími z vědeckých zkoumání vlivu třeba takové hudby na růst pšenice a že opravdu, jistý typ vlnové délky dokáže pozvednout produkci i o pár procent. Také světlo z obrazovek může mít příznivý vliv na růst, ovšem problém, že pokud člověk nemá květináč s klasy v pokoji, jen velice těžko ona záře dosáhne až do vzdálenosti byť přilehlého pole. Když dojdu k jasnému závěru, tak překvapivě zvítězila myšlenka šíření MC Donald’s po Japonsku a jeho snaha se chytit každého vhodného fandomu, co se nabídky hraček týče. A co znamenají hračky z nějakého oblíbeného anime v MC Donald’s? Samozřejmě větší zájem o provozovnu samotnou, větší návštěvnost, větší spotřeba surovin a protože nejsou suroviny dováženy, nýbrž si je Japonsko pěstuje samo, to znamená taktéž větší spotřebu pšenice. Zvonec a konec. Prostě geniální dojití nejuspokojivějšího výsledku. Nelze říct jinak. A taktéž nelze nic víc dodat k této přednášce.


Vyhlášení soutěží a zakončení akiconu

Spojím tyto dvě části programu dohromady, protože obě přeci jen uzavíraly Akicon jako takový. Vyhlášení soutěží nakonec nebylo moc roztáhlé a tudíž nudné. Nakonec jsem se neumístil v anime soutěži, za což jsem rád a jak jsem říkal již předtím, jinak by to bylo zatraceně WTF. Z výsledku pěvecké soutěže jsem taky nebyl vůbec, ale vůbec překvapen. Ničeho ostatního jsem se neúčastnil ani jako divák, takže jsem se jen podíval na předávání cen.

Samotné zakončení bylo jen na pár minut, ale padla zajímavá otázka ohledně toho, jaké hlavní téma vybrat na příští Akicon. Padly tři návrhy, z nichž ke každému se vyjádřím:

  • První byl návrh RPG tématu, kde by třeba ony visačky obsahovaly další políčka určující staty (padl příklad políčka zvaného cosplay fetišismus). Podle mě je to parádní a hlavně předmětu Japonska velice vhodný výběr tématu, se kterým by mohla být pořádná sranda. Samozřejmě, protože jsem sám hráč, má u mě osobně téma velké sympatie. Ale z logického hlediska, bylo by to i tak velmi originální.

  • Druhý návrh padl na „wedding con“. Upřímně, Akicon by neměl být druhý maturiťák, pokud by se přistoupilo na nápad chodit v kvádrech a (bílých) šatech. Toho si každý užil a ještě užije dost. Za mě tedy palec dolů, nedobrý nápad. (I když mě překvapila až příliš vřelá reakce prořídlého publika.)

  • A třetím návrhem byli andělé a démoni. Dost generické, dnes už nepříliš zajímavé a ohrané téma, ovšem z pohledu Japonska vhodné. Každopádně rozhodně lepší, než druhý návrh.

To by bylo tak vše, co bych k zakončení řekl. Otázky již nepadaly, ani nějaké velké změny nebyly ohlašovány a tudíž bylo brzy po všem. Jen mě zaujalo číslo, pod kterým se protočilo přes 700 návštěvníků. Číslo se zdá oproti třeba AF docela malé, ale v měřítku KC Zahrada je to až až.


Můj závěr

U mě osobně na nějaké velké loučení nedošlo. Po Takumim a Anie se slehla zem a to, že nakonec skutečně odjeli hned po vyhlášení soutěží, jsem se dozvěděl až když jsem byl doma. Typické, vůbec se nedivím. Jakmile jsem dojel domů, padl jsem za vlast a celých 15 hodin jsem nevěděl o světě.

Celkově jsem s letošním Akiconem velice spokojen. Prvně se stalo, že bych byl na tolika skvělých přednáškách a nebyla jediná, která by mě doslova nebavila. Naopak, spousta z nich mě velice mile překvapila. WTF téma bylo suprové a snad zatím jediné, které jsem za všechny dosud navštívené Akicony opravdu vnímal a díky kterému bylo téměř vše, co jsem na conu zažil, skutečným WTF. Samozřejmě, nesmím mimo con samotný opomenout i doprovod mé skupinky, se kterou bylo i to malé trávení času mimo přednášky fajn, taky jsem se chvilku viděl se starými známými a v jistých chvílích nebyl sám v situaci, kdy jsem myslel, že bouchnu smíchy. Není si na co stěžovat, z mé strany prožití idylka.

Jediné, co se mi nepodařilo, tak focení, které jsem plánoval rozjet ve velkém, ale nakonec jsem měl jen zlomek alespoň trochu použitelných fotek, které jsem použil zde v článku (kdy opravdu nerozmazaná je jen jedna).

Nějak mi už moc nejdou další slova od úst, takže jen řeknu, že se 6102. Akicon vyvedl na pětku (hodnotím-li z ruského hlediska) a nemám důvod se netěšit za rok zase.

Komentáře

Přidat komentář >

, - odpovědět
Mám takový pocit, že si toho ani nevšimla 5 5
odpověděl(a)
Zřejmě reakce na mou „ruku šmátralku“. :D Dozajista ne, ale zmínit jsem to jakožto peprnejší srandu musel.
, - odpovědět
Díky za pozitivní zpětnou vazbu na moji přednášku. Novinky asijské kinematografie jsou v PDF podobě od včerejška na stránkách Akiconu všechny odkazy na filmy, trailery tam jsou https://akicon.cz https://akicon.cz/static/2016/Asijska_kinematografie_2015-6.pdf

Takže věřím, že najdeš, co hledáš.
odpověděl(a)
Skvěle, díky za odkaz!
, - odpovědět
Az bude venku zaznam ze streamu, pust si Tlakshow ^^
odpověděl(a)
To je zrovna část, která mě nějak extra neláká.
, - odpovědět
Moc děkuji za chválu, budu doufat, že se přednáška bude líbit i ze záznamu. ^^ Jen upřesním jednu maličkost - sex Japonsku nikdy tabu nebylo. ;)
odpověděl(a)
Není za co! Ohledně té malé výtky, to jsem zřejmě překroutil jiný fakt, který jsem tam ohledně toho slyšel. Polospánek je zlo. No, jistí to záznam.

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde