Kategorie: Festy a cony

Akicon 2017

Akicon 2017S přístupem „yesmanovským“, zdravím nedobrým, na Akicon jiný, ale pořád stejný, bez očekávání, v dnech náhodami nabitých. Tak by se dal poeticky vyjádřit mnohočetný podtitul tohoto reportu, skromně, ale obsáhle shrnující mé zážitky.

Nezapomeňte si přečíst taktéž Honzův paralelní report!


Pátek

Sobota

Neděle


Na con v nezdraví a v nepohodě

Když vás týden před konáním skolí neznámá choroba kombinovaná ze všeho možného, vy se stále necítíte nejlépe, do toho se harddisk vašeho PC rozhodne vypovědět službu (i se všemi daty na něm), je to přece jen silné kafe i pro jinak o nic méně silnějšího člověka. Honza již domluven na přespání, překvapivě i Syzran na cestě z Brna a já akorát s chutí zalézt do postele. Tak to tedy ne! I když to chtělo hodně sebezápolení, nakonec jsem se vyhrabal rovnou z postele, abych vyzvedl Honzu, ubytoval jej a společně jsme pak pádili na Chodov. Měl jsem poněkud strach, zda to stihneme zahájení, což je pro mě stěžejním bodem programu a což nemohu rozhodně minout, ale překvapivě naše cesta zabrala zhruba půlhodinu a o dalších deset minut později jsme docházeli ke KC Zahrada.

Leč bylo dlouho po čtvrté, dalo by se říct spíš okolo páté, zahradu Zahrady lemovala docela dlouhá fronta, která se nehýbala tak bleskově, jak jsem očekával. K mému bídnému stavu se tak přidala nervozita a litování, že jsme nedorazili dřív, dokud ke mně nepřistoupil Roudy a že mě protáhne blíž ke vchodu. Ani si neumíte představit, jak to v tu chvíli bylo příhodné. U vchodu čekala už i Denča, které jsem přislíbil zmínku a to nyní splňuji. Byl jsem pokárán za označení „Roudyovci“ hojně užívané v mém reportu na Natsucon. Tak tedy budiž, odteď označuji víceméně jednotlivě.

Uvnitř už vše šlo jak na drátkách. Z mobilu kód sejmout prý nešel, tak jsem jen řekl své jméno a během několika vteřin jsem už v ruce držel kosočtvercovou visačku a bral si samozřejmě i plátek programu s plánkem a anotací zdarma. Spokojenost. Tedy, Jen jsem postrádal typické akiconovské placky. Roudy s Denčou se otočili na podpatku a zase si to mířili zpět na kolej, kde se Denča měla ubytovat. Já pak s Honzou rychle vyběhl schůdky a šel se připravit na zahájení v prvním patře. Tu jsem z balkónku spatřil Syzrana, na něhož jsem bezostyšně začal halekat, ale on mě jaksi zaregistroval až poté, co se podíval mým směrem nezávisle na mém ztrapňování se. Vzácný host z Brna a taktéž vzácný kamarád se se mnou konečně po dlouhé době (od AFka) shledal.

⤤ Zpět na obsah


(Ne)slavné zahájení

Popravdě, zahájení se protáhlo o dobrou čtvrthodinu a přišlo mi, že to bylo letos takové neslavné. Nechci tím říct, že by Grek nestačil, ale neměl jsem z toho takový velkolepý pocit, jako roky předtím. Došlo i na házení Akibonů do publika pod balkónkem a klasické popřání příjemného strávení conu. Než jsme vymysleli, co dál, jsem potkal i Takumiho. Tedy jen na chvíli, protože ten zase hledal Aniu, bez níž by tu rozhodně nebyl.

Honzu trápil jistý problém, který jsme museli vyřešit. Tedy, nejdřív to vzít přes starý známý Lidl a poté do nově rekonstruovaného nákupního centra Chodov. Tam jsme dlouho chodili, já slintal nad Honzovým zapečeným rohlíkem se slaninou (který z důvodu potíží s polykáním jedl nekřesťansky dlouhou dobu) a čekalo mě i zděšení nad cenou spodního prádla v jistém značkovém obchodě. Holt my, spořiví lidé vietnamské módy, máme o cenách oblečení trochu jiné iluze.

Sotva jsme se vrátili do KC, už mi psal Syzran s tím, že jsou v tělocvičně a abych tam za nimi došel. Jen, kdybych tušil, že nemyslí tělocvičnu jako tu, kam se chodí spát, ale tu, která je v prvním patře ve stejné budově. Když se tedy spolu se svou polovičkou Verčou náhle zjevil vedle mě, jen jsem na něj s údivem zíral, jak to mohli stihnout za ani ne 10 minut. Obdaroval mě šmoulo-větrovým Kamikaze energiťákem a šli jsme si již bez Honzy stoupnout do fronty vedoucí k malému sálu.

⤤ Zpět na obsah


Animestop

Člověk by neřekl, že i po stání v takové dlouhé frontě si v pohodlí v sále sedne. Opět se konala stará známá soutěž, jejíž pointa jsou tři soutěžící, k nim náhodně přiřazení rádci, snímky z vybraných anime a k nim přidružené záludné otázky. Tento rok, si myslím, soutěž nenasadila laťku tak vysoko a i když to chtělo nějaké ty znalosti ohledně promítaných titulů a faktů okolo nich, dalo se to nějak uhrát, zvlášť v případě, že tu byli oni zmínění rádci, kteří občas předložili zajímavá a ne vždy úplně pravdivá fakta.

Soutěž tohoto typu se mi líbí, ačkoliv rád zůstanu jen divákem a stres nechám na dobrovolných soutěžících. I když, jak bylo řečeno, není ve výsledku co ztratit. Spíš naopak – získat.

⤤ Zpět na obsah



Panda a malá panda

„My teď jdeme na promítání. Půjdeš s námi?“ – „Ale... tak jo...“ vedl jsem posléze krátký dialog se Syzranem, který mě navnadil na jakousi „pohádku“ a já přímo „yesmanovsky“ svolil tam jít taktéž. Sice jsem mohl zaparkovat u Takumiho v horní místnosti, ale rozhodl jsem se dát šanci této jinak mnou ne moc navštěvované části programu. Co mě překvapilo, že ji uváděl Grek a já tak dostál pravidla, že kam jsem se ten den hnul, byl tam právě tento elitní přednášející.

Dozvěděli jsme se zajímavá fakta, třeba že hlavní hrdinka Mimiko měla původně přímo představovat Pipi dlouhou punčochu, ovšem dohoda jaksi nevyšla a tvůrci byli nuceni pouze recyklovat její vzhled a udělat z ní originální postavu. Opravdu zajímavé, ale zajímavější bylo, co to nakonec bude za výtvor.

Jsem hodně tolerantní člověk a mám pohádky rád. Ale tohle mi přišlo jako na drogách. S Miyazakiho tvorbou jsem docela seznámen, samozřejmě mi neunikla „Cesta do fantazie“ a pár dalších filmů (Totora jsem dodnes neviděl, ano, hanba mi), ale zrovna ona Cesta do fantazie mi třeba nepřišla tak zvrácená, jako toto. Ghibliovka, která se na začátku tvářila klasicky, poté přešla do absolutní bizarnosti, držící si své tempo celé dva díly. Po prvním jsem měl chuť vystartovat pryč, ale vydržel jsem a po následné rezignaci se mi už jen křivila ústa nad tygrem s ušima Mikimauze, či oslavovanou potopou a naprosto ujetou jízdou vlakem mimo koleje.

Považuji se za masochistu, ale vzhledem k tomu, že to Syzran viděl už podruhé, se moje šílenství snižuje na možná jen lehký případ. Na druhou stranu... tu titulní skladbu z hlavy už jen tak nedostanu. Jak může být něco tak hloupého zároveň i chytlavého, to by občas člověk žasl.

⤤ Zpět na obsah



Démonologie jinak než v anime

Opět jsem kývl na nápad jít na mou první oficiální přednášku conu, i když jsem měl pocit, že jsem měl do té doby den nabitý až až. Přednáška se tedy zaobírala hlavně tématem upírů a vlkodlaků, ale to, co mě opravdu zajímalo a tedy nějaké ty astrální bytosti, atd., se už holt nestihlo, což je škoda.

Vesměs nebyla přednáška zrovna mým šálkem kávy a veškerou historii, o níž se mluvilo, jsem vnímal tak napůl. Jen by to chtělo tak dvě hodiny a ne jen jednu. A to si myslím, že by se brzy proměnilo spíš v nezáživnost, než informacemi nabitou přednášku. Příště by bylo lepší podat méně informací, vybrat to nejzajímavější, ale zároveň pokrýt vše podstatné. Takhle mohu hodnotit jen jakýsi polotovar, z něhož se nestihlo nic moc vyvařit.

⤤ Zpět na obsah



Bleskové přednášky

Na popud Honzy jsem zůstal v sále, kam samozřejmě posléze taktéž zavítal a čekala nás poslední, již noční hodinka o experimentálním bloku přednášek.

Když to v rychlosti shrnu – jsem velmi spokojen. Kromě krasobruslení, které mi jako téma nic neříká a ani na tom neshledávám nic tak úchvatného, jsem si dokázal udržet pozornost jak u umělecké přednášky zaobírající se pozadím v anime (ne tukovým pozadím), tak žasnout u opravdové rychlovky věnující se možnosti uchránit svou historii hledání ne zrovna cudných titulů před zraky jiných, a na závěr soustředěně naslouchat dvěma přednášejícím představujícím webové literární dílo Worm, které by mě málem přesvědčilo k tomu, abych začal číst. Číst - já, který mám k čtení knih určitou averzi. Zvlášť těch, které mají tisíce stránek.

Nečekal jsem až tak zajímavý blok, který trval jen hodinu, ale pokryl a zaujal víc, než mnoho jinak standardních, hodinových přednášek. Rozhodně tomu dám šanci i příště, případně na jiných conech, kde se bude podobný blok vyskytovat.

⤤ Zpět na obsah


Noční trip domů

Už na posledních přednáškách jsem spíš přemýšlel o své posteli a o tom, jak bych se nejradši zachumlal do peřin. Ale obětoval jsem svou únavu a nechal na Honzovi plánování noční cesty domů. Překvapivě na to, kolik hodin bylo, se jelo naprosto krásně, s pouze jedním přestupem, ve vyhřátých autobusech a na pohodlných sedačkách.

Dorazili jsme domů kolem druhé, já se ještě stihl najíst (po celodenní dietě z důvodu zlobivého žaludku), napít a sepsat svou první část reportu. Celkově jsem měl z prvního dne skvělé dojmy a nečekal jsem, že se vyvine tak, jak se vyvinul. Že se nejen uvidím se všemi, které budu následně po další dva dny na conu vídat, ale že jsem mohl zavítat i na bohaté množství částí programu, i když mi ne všechny úplně sedly. Ale měl jsem jasno, že se svou strategií „ano“ budu pokračovat dál.

⤤ Zpět na obsah


Sobotní rozjezd

Neřekl bych, že vyhrabat se ráno z postele bude až takový oříšek. Dokonce bych býval spoléhal na Honzu a jeho budík, takže jsem se probouzel akorát okolo desáté dopolední, chvíli zápolil s opravami mého pátečního zápisu, a když padla desátá, rozhodl se podívat, zda Honza náhodou už nehnije ve vedlejším pokoji. Hnil, ale ne doslovným způsobem, jen jej bylo nutno slovně probrat a připravit na brzký odchod. Začínal jsem mít nervy, že to nestíháme, ale posléze jsem se dočetl, že plánovaná přednáška začíná až o půl dvanácté a že nám tak zbyla spousta času na přesun. Začátek dne, jak má být.

Honza se mě rozhodl na Chodově opustit a vydat se sám do (mimochodem kvůli svátku zavřeného) Datartu pro nabíječku na mobil, kterou si ke své smůle zapomněl doma. Já zvažoval, zda nejít s ním, ale nakonec jsem dal přednost oboustrannému chvilkovému prostoru a do KC došel sám. Ani jsem pomalu nestihl vyjít do prvního patra atria a již jsem spatřil Takumiho i s nabílo napatlanou Aniou v cosplayi z Fate (omlouvám se, ale přesný cosplay neřeknu).

⤤ Zpět na obsah


Novinky v anime

Společně jsme si na rozjezd dali novinky v anime od ostříleného dua přednášejících Ariana s Nya-chanem a musím říct, výběr byl skromný, leč dostatečně navnazující. Zejména v případě jisté „ničím nezajímavé“ romance, kde jsem ovšem musel nesouhlasit s tím, že šlo o CGI animaci. U té dobře vím, jak vypadá (Ajin, např.) a co jsem schopen uznat, tak možná jistou hrubou rotoskopii 3D modelů (opravdu jen snaha uvěřit původnímu tvrzení), protože se jinak dle ukázky jednalo o klasickou 2D animaci s možná akorát záměrně přepáleným stylem vystínování postav.

Kromě toho dobré, opět jsem se cítil nezklamán a nabit tipy na anime tituly, na které se zřejmě nepodívám, ale pro hrubý přehled mi to bohatě stačí.

⤤ Zpět na obsah



Neočekávaná cesta

Sotva jsme vyšli ze sálu, už se to před ním hromadilo tunou lidí. Nejdřív jsem si pokládal otázky typu „Proč?“ a „Vždyť je ještě brzy, tak co tu dělá takový hlouček?“. No, stačilo říct „cosplay soutěž“ a měl jsem jasno. Tu se přede mnou zjevil Roudy i s Denčou, její sestrou a dokonce Pájou (jehož bych nazval takovým hamburgerem, protože nedělal již sidekick Sýrovi, ale naopak působil jako samostatná, lidská entita). Takumovci zmizeli kamsi do pryč a já se připojil do této skupinky, abych s nimi zažil nemalé dobrodružství.

Nejdřív, že se půjdeme podívat na Meona, u kterého jsme se ale jen otočili a zamířili si to do sálu s virtuální realitou. Ačkoliv se můj Akicon nesl v rytmu „ano na vše“, rozhodl jsem se odmítnout možnost si zastřílet na jakési potvory v kanále, protože mi zkrátka VR nikdy nepřišlo tak úchvatné a sám jsem svůj Oculus před rokem rád udal za dobrý peníz. Následné hlasování o tom, že tedy půjdeme na jídlo, které skončilo spíš neutrální reakcí typu „nám je to jedno“, nás zavedlo ven z budovy. A to se Pája zmínil o tom, že už řídí a má k tomu samozřejmě i příslušné motorové vozidlo. „Tak na co čekáme, sedáme a jedeme!“ řekl jsem a to jsem ještě netušil, že se můj výstřelek jen tak ze srandy promění v realitu.

Za pár minut jsme se už rvali v pěti do auta, které by se dalo charakterizovat jako „v mechu a kapradí“. Ale jelo dobře, ačkoliv bychom těch pár metrů také mohli dojít, že ano. Protože kam bychom jinam měli jet, než na Chodov? Po tomto už tak velkém komfortu nás čekalo příjemné posezení u jídla s výhledem na šeď paneláků v dáli a taktéž u Denčiného až neuvěřitelného vyprávění o jejím životě na koleji. To by jeden nevymyslel, zvlášť když došlo na příhodu s jejím bývalým spolubydlícím, který si v jednom kuse domů tahal ženy pochybného typu a Denča se tak jednou dostala i do situace, kdy byla požádána o hlídání caparta, aby si jeho máti mohla mezitím zašpásovat s oním spolubydlícím. To samozřejmě odmítla, abych nezapomněl dodat rozuzlení. No, celé to bylo jako z hodně špatné teenagerské komedie.

Dvě hodiny utekly jako nic a my se už zase zvedali, abychom se brzy cpali do Pájovy zabordelené Fábie a trádovali si to zpět ke KC.

⤤ Zpět na obsah



Jak vdechnout animaci život

Čekala nás totiž Meonova (a Konatina) přednáška, zaobírající se zase tak trochu animací do hloubky. A protože já se o animaci jako takovou zajímám už od dětství, hltal jsem každou informaci, každý detail a celých 50 minut mi neskutečně uteklo. Jediné, co bych vytkl, tak video sice pěkně představující ženskou, potažmo mužskou anatomii v rámci animace, ale jaksi hodně explicitní a neskrývající vůbec nic. Takové video bych si představoval spíš na dlouhé, osamělé večery, než jako studijní materiál. Ale jinak pecka a doufám, že se od této dvojice dočkám podobně laděných přednášek vzhledem k tomu, že bylo samo řečeno, že je toho mnohem víc a dalo by to na taktéž mnohem víc témat.

Líbila se mi i čistě Meonova vložka s vypíchnutím studijních neduhů v designu postav. Kyoto Animation tak ukázalo, že stačí změnit účes a s obličejem prakticky nic nedělat, aby tím vznikla hrdinka z úplně jiného anime. Nebo bylo také docela znepokojující v případě Sword Art Online a jeho prvního plakátu, kde prohození obličejů Asuny a Kirita vlastně neznamenaly kromě barvy očí žádnou změnu. A samozřejmě i příjemnější fakta, jak tituly typu K-On! dokáží prezentovat postavy jen pomocí scének, zatímco Love Live! tohle dělá absolutně špatně.

Ještě bych zapomněl zmínit výtku mimo přednášku samotnou a to, že když padla nějaká otázka za Akibony, někdo z publika začal hned halekat, což mě osobně přesvědčilo o tom, že byla otázka zodpovězena, když tu se vzápětí někdo hlásil (Roudy, paradoxně) a já tak přišel o možnost vydělat Akibony díky tomu, že něco fakt vím. Třeba takový Grek si tohle pošéfoval dobře tím, že diváky upozornil, aby se hlásili a nevykřikovali. Zde to nefungovalo a to je chyba.

⤤ Zpět na obsah



Anime na vlastní uši

Málem bych promeškal tradiční soutěž, kterou jsem snad ani jednou na Akiconu nevynechal, a to poznávání hudby z anime.

Opět rozděleno na dvě části, z nichž jedna byla ohledně OST s nápovědami a druhá ohledně openingů a endingů, bez nějakých nápověd navíc. Abych pravdu řekl, část OST byla lehčí už jen díky mnohdy zřejmým nápovědám. Za to openingy a endingy pro mě osobně tragédie. Plno z nich jsem již zapomněl a u jiných jsem neznal třeba ani jeden titul. Ale bez stresu jsem si u většiny otázek odříkal „ententýky“ a zvolil to, na co mi zrovna padl čert vylétlý z elektriky. Když už, tak už, lepší odtipovat, než brečet, že z toho nic nevím.

Celkově tedy ze soutěže nemám nejlepší pocit, ale myslím, že lepší to už nebude vzhledem k mé dobrovolné abstinenci od skoro veškerého sledování anime.

⤤ Zpět na obsah


Přecházení okolo

Na chvilku jsem se od party odpojil, abych zase trávil chvíli času s Takumim a Aniou. Ti se chvíli přehrabovali v plakátech (jak jinak, než s Fate tématikou), ale netrvalo dlouho a šel jsem se s nimi podívat do horní, odpočinkové místnosti. Nebudu zapírat, z oné podlahy se mi vždy slušně zvedne žaludek a zde nenastala jiná situace. To raději budu sedět venku na mrazu, než v tom poťapaném humusu, ve kterém se někteří jsou schopni i válet. Ale chvíli jsem to tam přežil. Mou pozornost upoutali dva spící týpci, vedle nichž spočíval objímací polštář s motivem Kuroneko. Scénka za všechny peníze.

Takumiho nemilou pozornost zase upoutal had, jehož si donesl jistý návštěvník a z něhož se všichni okolo mohli po...smát. Tedy samozřejmě až na Takumiho, jehož chorobný strach z hadů mé vtípky typu, že na něj ten had přeskočí, moc neulehčovaly a já tak musel přejít z provokace na uklidňování a snahu o psychologii typu „tak si představ, že je gumový“. Ale nemohl jsem nezmínit třeba film „Hadi v letadle“. Takže bylo opravdu lepší v tu chvíli odejít.

Venku jsme se zdrželi jen chvíli. Nejen, že velkou plochu zabíral smrad z kouře z cigaret, ale Ania na sobě měla defakto jen takovou plavkovinu a navíc, nebylo ani na co moc koukat. Lidé kolem zahaleni v černi, popřípadě šedi a počasí tak trochu na draka. Ještě předtím jsem se setkal na chvíli se Sýrem, který se prý naučil text na svou plánovanou skladbu na AJ-DO-RU zrovna toho dne a obával se, že většinu z něj zapomněl. Tak jsem ho jen uklidnil a následoval své dva prchající členy skupiny.

Sotva jsme se vrátili do atria, už se ke mně zase prodíral Roudy se zbytkem (myslím, že už není třeba zmiňovat, o jaké lidi šlo), abychom si počkali na již zmíněné AJ-DO-RU.

⤤ Zpět na obsah


AJ-DO-RU

Problém je, když se rozhodnou protáhnout generálku o dobrou čtvrthodinu. Postáli jsme si tak o nepříjemnou chvíli déle, než nás konečně pustili dovnitř a my se tak mohli připravit na letošní dávku amatérského talentu.

Musím říct, že po první soutěžící, crossplayující holčině Haru, jsem i chytil nějakou tu naději, že to bude něco podobného, jako třeba minulý rok – tedy příjemné překvapení. Zpívat uměla a její výkon opravdu lahodil mým uším. Ale to jsem se nechal unést, protože zbytek se skládal z jedné velké tragédie. Dobře, neumím zpívat, ale proč proboha dodržovat nějakou hloupou „tradici“ a přinést si s sebou na pódium mobil s textem skladby? Tohle jsem opravdu nepřekousl, protože to staví ty, kteří se text byli schopni normálně naučit nazpaměť, do velmi nevýhodné pozice. I když, výkon všech s mobily v rukou byl tak mizerný, že se ani o nějaké pozici mluvit nedá. Ale stejně.

Ne, nebudu tvrdit opak jen proto, abych někoho neurazil. A troufnu si říct i to, že se mi ani Sýrův výkon moc nelíbil. Dango si sice dával pěkně, ale ke konci zapomněl text. A jeho druhá, přisprostlá rapová skladba, možná pobavila, ale mě osobně nepřesvědčila. I tak bych ho po první zmíněné holčině, která opravdu uměla pěkně zpívat (a bez mobilu v ruce), zařadil hned na druhé místo. Dejme tomu, i ta Renyu se snažila a co opravdu ocením, je její druhý pokus s vlastním překladem skladby z Alenky. To klobouk dolů. Ale kdybych měl vybrat nejlepší z nejhorších, asi sáhnu po dvojici holčin s cosplayi z Love Live!, které zpěvem nebyly o moc příšernější než zbytek, ale měly to alespoň dynamické a jejich japonština v druhé disciplíně byla i docela přesvědčivá.

Letošní AJ-DO-RU, chtěl bych-li být opravdu až příliš optimistický, vyšlo tak na 30%. Budu-li méně optimistický, byla to celkově tragédie, kde mě opravdu nejvíc vytočily ty mobily. Pro mě, za mě, ať si účastníci (respektive účastnice) neumí zpívat, ale ať se aspoň proboha svůj text naučí. Není to takový problém. (Tedy, pokud vám nečiní problém se naučit byť jen takovou klasiku, jako je titulní píseň Pokémonů - opravdu extrém nad extrémy.) A když ten text náhodou zapomenu, tak z toho nedělám vědu a nemusím přivolávat záchranku ve formě Haikyuu party. Zvlášť, když se to samé předtím stalo třeba už Sýrovi. Ne, prostě ne.



Novinky asijské kinematografie 2016

Opravdu znechuceni soutěží jsme se ještě v jejím běhu sebrali a pádili aspoň na závěr přednášky o novinkách asijské kinematografie.

Bohužel jsme stihli akorát pár titulů, ze kterých bych si ale vybral téměř všechny. Kromě prvního zmíněného, pojednávajícího o jisté historické události, protože mě zkrátka historie Japonska nebaví a nemám potřebu se o ní cokoliv do podrobna dozvídat. Naopak jsem se nechal přesvědčit trailerem na kontroverzně romantické „My Teacher!“, nebo ukázkami na filmovou adaptaci „FullMetal Alchemist“, či „Ajina“, na kterého stokrát radši kouknu jako dorama, než vizuálně hnusné CGI anime. Takže ve výsledku super, i když budu rád za opětovné zveřejnění výpisu toho, o co jsem přišel.

P.S.: Onen výpis zde: https://akicon.cz/static/2017/Vavca-Novinky.pdf

⤤ Zpět na obsah


Opět na Chodov

Něco mi říkalo, abych zůstal na místě a zúčastnil se další přednášky o umělé inteligenci ve hrách, ale upřednostnil jsem možnost strávit čas s partou a vyrazil s nimi opět na Chodov, tentokrát již za tmy a na večeři. Po cestě jsme se jen podivovali faktu, že Sýr už víceméně rezignoval na nějakou velkou účast na conu a že s ním defakto neprohodili skoro ani slovo. A že se ze sidekicka Páji stal regulérní samostatný člen party, který nás navíc ještě svezl autem na oběd.

Já si tentokrát naložil doslova velké sousto a musel kromě telefonátu s Denčinou sestrou, což vzniklo z mé strategie „ano na vše“, čekat ještě čtvrt hodiny, než se Roudy s Denčou vrátili z fronty na Mekáč. Po nacpání si našich břich jsme se vydali zpět do KC, kde jsme vyzvedli nejen Denčinu sestru, ale i prohrou v LOLku zklamaného a hladového Meona. Upřímně nechápu, jak někdo může být tolik zklamán prohrou ve hře, když jsou v životě mnohem horší a vážnější prohry. Ale proti gustu žádný dišputát.

Parta mě brzy neslavně opustila a já se po celém dni připojil k Honzovi, který už dvě hodiny vysedával poblíž baru a zrovna sepisoval svůj report u kelímku zlatavého nápoje. Nezapomněl se zmínit o jeho návštěvě přednášky o „Host Clubech“, což mohla být dle jeho slov sakra dobrá přednáška. Nebo jak omylem zabloudil na přednášku o líčení, které měl na starost překvapivě mužský přednášející. A samozřejmě jsme se pomalu dostali i k hlubším (a necudnějším) tématům, protože jsme stále měli času dost na poslední části programu.

⤤ Zpět na obsah



Malinké „bestsellery“ z YouTube

Vůbec jsem nevěděl, na co jdu, ale protože Honza šel na záznam přednášky o „Vlivu anime na růst pšenice“, kterou jsem měl tu čest navštívit naživo minule, potřeboval jsem nějak zabít čas a toto znělo aspoň trochu zajímavě.

A ano, bylo to zajímavé. Jednalo se o výpis a rozbor bizarních, animovaných YouTube sérií, jako je „Llamas with hats“, „Don’t hug me I’m scared“, nebo třeba „Salad fingers“. Každé rozebrané do takřka podrobna, i s všemožnými teoriemi a ukázkami prvních dílů.

Normálně bych si neměl na co stěžovat, má pozornost byla po celou dobu v dobrém stavu, ale nemohu odpustit velkou neprofesionalitu oné přednášející. Neustálé zbytečné hihňání se, podceňování informací, zapomínání na pouštění ukázek s prosbou do publika o připomenutí, upozornění na spoilery až po jejich vyřčení, výmluvy na únavu a další podobné nešvary narušující jinak téma s velkým potenciálem. Chápu, nová přednášející, málo zkušeností, ale do příště by bylo dobré tyto nedostatky vypilovat. Jinak jsem se opravdu nenudil a téma mě hodně bavilo. Holt divné věci, ty já mám rád.

⤤ Zpět na obsah


Bleskové přednášky (vol.2)

Po minulé zkušenosti, i přes značnou únavu, jsem se rozhodl dát šanci druhé seanci kratších přednášek od mixu ostřílených a neostřílených přednášejících.

První příspěvek o tom, jak můžou být i třeba tělní tekutiny roztomilé, nijak zvlášť neurazil a působil jako takové to odlehčení na začátek.

Druhý, ve formě videa, protože se přednášející nemohl dostavit, se mi už tolik nelíbil a to už jen z důvodu toho, že to bylo prostě neosobní video, navíc tématu vizuálních novel dost chudého výběru. Na druhou stranu, bylo zase hezké od organizátorů, že onomu přednášejícímu dali byť takovýto digitální prostor.

Dalším pánem na holení byl přednášející, který si chtěl spíš postěžovat, že se na conech hrají hry jemu nepříslušící a že by to chtělo víc tématických her. A s tím musím upřímně souhlasit. Sice začátek byl nejistý a vzpomínání na hraní Tekkena či Soul Caliburu v roce 2006 mě kdo ví jak neuchvátilo, ale konečná pointa byla pravdivá, upřímná a inspirativní pro Akiconovské lordstvo.

A jako poslední přikráčel zaměstnanec firmy zaobírající se záchranou dat z poškozených harddisků. Jaká ironie, že zrovna ten můj odešel v pátek. Nicméně abych spíš přešel ke kritice, porovnání se záchranou dat v jistém anime byla jen taková zástěrka pro jinak až příliš zběsile branou komplexní přednášku, kde nechybělo ani popsání, jak se vypočítává pomocí jedniček a nul, co to znamená, atd. Já osobně tohle na škole bral, ale již jsem z toho většinu zapomněl. A když už, tohle bych spíš přijal jako rozvláčnější, aspoň hodinové téma. Každopádně jsem se dozvěděl, že nechat si zachránit data stojí tolik, že mi to vlastně za to ani nestojí. A že vlastně to por...řádné množství dat, které jsem tam měl, si můžu natahat kdykoliv znova.

⤤ Zpět na obsah


Hurá domů!

Za deštivého, až mrazivého počasí, jsme vyšli vstříc druhému nočnímu tripu. Tentokrát na jistotu, s menším čekáním, ale jen jedním přestupem. Domů jsme dojeli po druhé hodině ranní a já se pustil do sepsání sobotní části reportu, i když se má mysl opravdu v tu chvíli cítila akorát na zavrtání se pod duchnu. Jenže to by se nesměly z koupelny půl hodiny ozývat zvuky jako když se v Zoo převaluje tuleň ve vodě. Holt ne všem bylo dáno být rychlý jako blesk, jako jsem třeba já. Protože já měl za 10 minut hotovo a byl připraven na krátký spánek.

Navíc se ještě udála ta věc, že se měl odehrát posun času a to směrem dozadu. Asi se odehrál, ale já sám vůbec nevím kdy a jak, protože pro mě čas jaksi zůstával konstantní, i když jsem jej samozřejmě překontroloval dle nejdůvěryhodnějšího zdroje – internetu. Pro mě záhada měsíce.

⤤ Zpět na obsah


Neděle deštěm prosáklá

Už v půl osmé mě budily vnitřní hodiny s tím, že se brzy bude vstávat, ale abych si ještě na chvíli lehl. Venku burácel silný vítr, ve kterém se zmítaly kapky deště a dohromady to dávalo až symfonii strašidelných pazvuků, u kterých jsem si chvíli myslel, že jde o hyperaktivního Honzu. Jenže ten byl ještě v limbu a když jsem po hodině a půl konečně vstával, opakovalo se to samé, co minulého rána – nakráčel jsem v nejzazší možný čas do vedlejší místnosti a tam Honza ve stavu nefunkčnosti. Opět slovní probuzení, kdy zase musím uznat, že jak jde o potřebu vyrazit co nejdříve, opravdu se na něj mohu spolehnout, že během 5 minut bude už v bundě a připraven na odchod.

Cesta nám utekla už jen proto, že jsme se rozhodli přeložit většinu zastávek metra do totálně přelámané angličtiny a vznikaly tudíž paskvily typu „Highcastle station“, či bizarnější „Slash-through station“. Můžete si schválně tipnout, co jsou tyto dvě zastávky v původním znění. Bohužel, Akibony za to nedostanete, leda tak dobrý pocit z toho, že jste ztratili čas přemýšlením nad totálními kravinami.

⤤ Zpět na obsah


Novinky asijské kinematografie 2017

Bohužel jsem dorážel o celou půlhodinu pozdě, takže jsem jako minulého dne stihl prezentaci jen několika titulů, tedy filmů východní kinematografie a zmínek o seriálech. Tentokrát jsem si nenašel žádného filmového favorita, či něco, na co bych se mínil podívat, takže pro mě tato přednáška postrádala na užitečnosti.

Ale tak, nevím, co bylo předešlou půlhodinu a o co jsem přišel, čili nemohu objektivně hodnotit. Vlastně vůbec hodnotit. Počkám si na zveřejnění seznamu.

P.S.: Onen výpis zde: https://akicon.cz/static/2017/Vavca-Novinky.pdf

⤤ Zpět na obsah


Panoptikum anime

Měl jsem velkou radost, že mnou odhlasované téma se opravdu dostalo na nejvyšší příčku důležitosti a taktéž i realizace. Byl jsem hodně zvědavý, jaké animované „zrůdnosti“ Grek vybere a jak nám je všechny prezentuje.

Nakonec těch titulů nebylo prezentováno tolik, protože holt hodina přednášky a bohatší popis každého z titulů nejde ruku v ruce s větším množstvím informací, ale už teď si brousím zuby třeba zrovna na kraťoučké „Mars of Destruction“. Ze zbytku bylo pěkné povídání o nedobrém osudu anime „Fractale“, vysvětlení proč „Turn A Gundam“ neprorazil v srdcích fanoušků série, hlubší rozebrání eroticky laděného „Wounded Mana“, nebo i letmé zmínění průměrných „Ghost Stories“ a jejich anglicky dabované verze (kdo ví, ten ví).

S přednáškou jsem velmi spokojen, dala mi zajímavé info o tom, na co (ne)koukat a hodina utekla jako voda. Tedy, s pětiminutovým přesahem, což bylo komentováno jako Grekův reverzní rekord.

Mimochodem jsme se na přednášce sešli jako tři separátní party, kdy i Syzran, kterého jsem minulého dne vůbec nezahlédl, si náhodou sedl s polovičkou přede mě a já se s ním aspoň mohl rozloučit a domluvit se, že až zase pojede do Prahy, ať mi dá vědět. Zajímavě neplánované defakto i rozloučení se všemi, se kterými jsem trávil do té doby perfektně rozložený čas.

⤤ Zpět na obsah


Spodina japonské společnosti

Velmi rád bych tuto přednášku rozebral více objektivně, ale bohužel na mě začala dopadat únava a v půlce se mi podařilo sice ne úplně usnout, ale tak trochu vypnout a mnoho infa šlo jedním uchem tam a druhým ven.

Naštěstí i z toho mála jsem si odnesl překvapivě hodně zajímavých faktů. Přednášející Clover rozebrala problematiku takzvaných „burakumin“ (snad je to správný název pro ony „vyvrhely“) od samotných počátků, šlo zejména o probírání historie a tedy, že za spodinu byli považováni třeba už jen ti, co se starali o těžce raněné, kteří měli blíže smrti, než životu. Mnoho profesí, které by se ani za spodinu považovat nemusely – třeba lidé, co opracovávali bambus. A nechybělo poukázání na japonskou mentalitu, kdy v momentě, jakmile je zrušeno pravidlo toho, co je a není spodina, nadále nejsou vykonavatelé profesí považovaných za spodinové dále shazováni. Ale naopak ti, co je vykonávali ještě před zrušením pravidla, pořád jsou.

Velmi zajímavá dávka informací, která si zasloužila mou živější mysl, ale po dvou dnech a ne zrovna vydatném spánku si holt situace vybrala svou daň.

⤤ Zpět na obsah



Velké vyhlášení výsledků soutěží

Normálně bych se na vyhlášení nehrnul, ale zajímaly mě především výsledky AJ-DO-RU a hudební soutěže. Co se týče AJ-DO-RU, jsem rád za víceméně spravedlnost a správný úsudek jak poroty, tak diváků, protože mnou chválená Haru se skutečně umístila na slušných příčkách, i Renyu se zadařilo, jen tedy Sýr tentokrát nezabodoval a neumístil se. Akorát jsem nechápal, co v žebříčku dělala i jistá další holčina, která dle mého názoru nepředvedla nic tak úchvatného. Ale čert to vem - jak si to rozhodli, tak to je. Z mého pohledu to nedopadlo tak špatně.

O to větší překvapení mě čekalo, když nastoupil Grek, aby oznámil výsledky hudební soutěže a po přečtení vítězných jmen se zmínil o mně jako „Ryuuheiovi“ a o „doufaje nevelké spolupráci s vítězi“. Musím potvrdit, že ačkoliv Roudy, Takumi a Meon opravdu patří do mého spektra lidí, o kterých často píšu ve svých reportech a se kterými se na conech hojně vídám, v soutěži k žádné spolupráci nedošlo. Každý jel sám za sebe. Meon je známý tím, že prostě anime zná a ví, takže ten nápovědy nepotřeboval. Takumi přes uličku věčně pokyvoval hlavou, protože to je o nic méně větší znalec. A Roudy možná využil přísedící Denči k malým nápovědám, ale také údajně jel víceméně poctivě. A já se neumístil, takže vše je v naprostém pořádku. I tak mi to stačilo k tomu, abych se po zaslechnutí své přezdívky rozklepal a nebyl pomalu schopen ani udržet foťák, když jsem si Roudyho fotil při předávání cen.

Ale jsem velice překvapen, že se reporty mého jména opravdu dostaly do povědomí i takovýchto přednášejících, což mi dává motivaci se snažit je nadále zpracovávat v co nejvyšší kvalitě.

⤤ Zpět na obsah


Zakončení Akiconu

Zakončení se opět ujal Grek a i když to vypadalo, že je poloplný sál pln spokojených diváků bez výtek, nakonec se ruce začaly zvedat a padaly zajímavé dotazy. Třeba jeden ohledně možnosti bližšího ubytování v tělocvičně blízké školy, což se ukázalo jako těžko realizovatelný nápad, i když se štáb Akiconu bude dál snažit nalézt nějaké přívětivější místo pro složení hlavy. Dále byl zajímavý dotaz na možnost přeskládání herních sálů, aby se tam vešla třeba DDR a více takovýchto pro cony charakteristických her. A v neposlední řadě se bude hlasovat o jménu pro nyní oficiálního tygřího maskota, kde je výběr opravdu těžký, ale osobně se mi nejvíc zamlouvá Toraki, spojující slovo „Tora“ a „Aki“ (není to vtipné, jako „Armando“, či třeba „Proužek“, ale hodí se to k názvu conu). No a také nechybělo zmínění, zda by se nenašly větší prostory pro konání conu, což je ovšem běh na dlouhou trať.

Taktéž mě zaujalo vyjádření k stále chybějícím záznamům i z let minulých, a to z důvodu toho, že prostě nejsou lidi na sestřihání. Navíc, že to sestřihání vyžaduje víc práce. Napadlo mě, že bych vypomohl, protože času mám opravdu hromadu. Ale znám sebe a svou motivaci k jakékoliv práci, tak jsem zůstal jen u naivní úvahy.

S padlými informacemi a zodpovězenými dotazy jsem velmi spokojen a ačkoliv mně osobně nevadí ani místo konání, ani nic jiného a jen těžko nacházím výtky (možná pro mě akorát nevýrazné téma conu, které ale není stěžejní pro celkovou kvalitu), jsem zvědav, jak moc se v příštích letech vnitřní uspořádání conu změní, či jak moc zůstane věrné své současné tradici.

⤤ Zpět na obsah


Osobní zakončení Akiconu

Celé dopoledne jsem kromě chvilky, kdy jsem byl obklopen všemi svými lidmi, vlastně trávil sám a v takové víceméně izolaci. Nejen, že jsem se cítil už dost fyzicky a společensky vyčerpán, ale mou náladu neumocnil ani fakt, že jsem si blbec nechal visačku v bundě, tu složil a tím pádem si visačku mírně poškodil. Člověk se o ni stará jako oko v hlavě celé dva dny, pomalu drží ruce v křeči, aby se jí nic nestalo, a pak stačí chvilka nepozornosti a zbydou mu oči jen pro pláč. Nedalo se nic dělat, jen tento fakt překousnout a uznat, že „mohlo být hůř“.

Po programu jsem se šel shánět po Honzovi, kterého jsem tradičně přehlédl, i když jsem vyšel schody a byl prakticky hned přede mnou sedící za stolem dříve sloužícím jako prodejní stánek. Ten už dopisoval svůj vlastní report a já se tedy jen usadil a užíval posledních chvil conové atmosféry v atriu. Poté jsme se už sebrali a vydali se ještě na oběd, kde jsem naposledy pojedl a kupodivu potkal i Roudyho, Denču se sestrou a dokonce i Sýra. Bohužel jsem s nimi neměl možnost strávit víc času, jelikož Honza potřeboval už pomalu vyrážet na vlak a tak se naše cesta po jídle proměnila v poněkud zběsilý úprk z jednoho MHD na druhé. Akční zakončení celé mé účasti na conu jak má být.

Abych to shrnul – pro mě naprosto peckovní con. Sice jsem se necítil nejlépe po fyzické stránce, ale rozhodl jsem se to překousnout a dostat ze sebe maximum toho dobrého na úkor ostatních mých lidí, se kterými jsem letos trávil ohromné množství času, a přesto mi to nezabránilo si užít i conu samotného. Nic nebylo plánováno, nic předem jasno a možná proto mám letošního jasného vítěze mezi navštívenými cony.

Jestli se zúčastním i příští rok? Na tuty!

⤤ Zpět na obsah

Komentáře

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Jméno
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, Pochvala odpovědět
Moc hezky napsaný report, dost fotek a hezky se to četlo.
odpověděl(a)
Děkuji za pochvalu! Budu se snažit, aby se i reporty z dalších conů četly o nic méně lépe.
, CGI odpovědět
"kde jsem ovšem musel nesouhlasit s tím, že šlo o CGI animaci. U té dobře vím, jak vypadá (Ajin, např.)"

Věř tomu, že v anime je mnohem CG než člověk čeká a než člověk vidí. Spousta lidí dneska bere za jasnou rovnici "vidím to = CG, nevidím to = 2D animace" i v okamžiku, kdy to tak dávno není. Průkopníkem na tomhle poli byl třeba ufotable (který má ve filmech CG skoro vše a znát to není), ale i běžná studia se na tohle dotahují. A Tsuki ga Kirei je opravdu CG, jen s tím, že postavám v popředí je dána holt vyšší priorita na vykreslování a to, aby to nebylo tak znát (ano, možná tam je motion capturing, ale 3D modely jsou znát i tak). Doporučuji se podívat (je to dobrý anime i tak) a soustředit se na postavy na pozadí, kterým takový prostor dán není, hlavně ve scénách v davu, tam je to hodně znát.
odpověděl(a)
Díky za reakci. Potom musím říct, že studia odvádí skutečně dobrou práci. A to se cení. Jiná tam prsknou CG tak okatě, že to uvidí i slepý. Já si hodně všímám detailů a většinou ony postavy na pozadí ve 3D vidím. Ale zrovna v Tsuki ga Kirei mě v tomto hodně zmátlo.

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich