Kategorie: Festy a cony

Advík 2017

Advík 2017Nevím, pokolikáté toto prohlášení již formuluji, ale na Advík (ano, už mohu použít i já dlouhé „í“) jsem se letos přichystal víceméně ze setrvačnosti a takového zvyku. Samo o sobě se mi ani nějak extra nechtělo, ale na co jsem si vybral dovolenou a co jsem si zaplatil, jsem si také chtěl sníst.

Opět jsem zvolil formát obsahu, který vás po kliknutí na jednotlivé položky přenese na požadovanou „kapitolu mého příběhu“.


Čtvrtek

Pátek

Sobota

Neděle

Vyhodnocení


Čtvrtek

Už čtvrteční pozdní dopoledne mi nezačalo kdo ví jak příznivě. Cosplay, který jsem předtím delší dobu plánoval, jsem nakonec z lenosti a demotivace neuskutečnil. Tak jsem si říkal, že případně najdu alternativu, třeba Gina z Hotarubi, kterého jsem měl před celými třemi lety a jen jednou. Jenže když jsem se dal do hledání liščí masky, s hrůzou jsem zjistil, že nejen ona kamsi zmizela, ale s ní i kimono, jakožto Ginova druhá verze. Obojí zmizelo jako pára nad hrncem. Celé je to strašný paradox, zvlášť když víte, jak samotné Hotarubi no Mori e dopadlo. Jenže zde v tom sehrálo roli dozajista stěhování a tedy nepříjemná myšlenka, že se to během něj kamsi ztratilo a možná se to už jen tak nenajde. Co už. Cosplay plány krachly kompletně.

S Takumim byla opět taková otevřená domluva, kdy jsem zhruba věděl, že má dojet, ale ne přesný čas. Nechal jsem to letos být a rozhodl se na místo dojet po svém, bez nějakého vázání se na ostatní. A nedobrý den pokračoval i nedobrou cestou, protože jako naschvál zrovna na Advík vyšla oprava přestupní stanice metra a já nějak nepochopil, jak se dá tedy normálně přestoupit (nakonec musel člověk provést tu debilitu, že dojel o zastávku dále, přestoupil na opačný směr, odkud se už přestoupit dalo). Dal jsem si tedy menší okružní jízdu městem, jako tomu bylo na minulém Akiconu, ale dorazil včas a dokonce se setkal i s Takumim a Aniou hned po příchodu na stále pěkně zelený plac.

Ti mě potěšili nejen svou přítomností, ale i páskami, které byly tentokrát historicky prvně pro Advík plátěné (identické s těmi na AF a jiných conech). „Hurá! Konečně to nejsou ty plastové, nevzhledné zmetky.“ řekl jsem jen radostně. Zdálo by se, že se už nic zlého nemůže stát. U odbavení mi šel dokonce bez problému sejmout kód z mobilu, což je opravdu zázrak vzhledem k tomu, v jaké kvalitě jsem ho ofotil. Jen jsem nedostal program, který si ale každý mohl vzít na infostánku, takže v pohodě. Ani si nestěžuji na jeho obsah, respektive „neobsah“, protože člověku úplně bohatě stačí mapka a program.

To, že se nic nedělo, se i splnilo. Skoro hodinu jsem strávil čekáním na to, než se Ania hodí do cosplaye, což samozřejmě ovlivnilo i přítomnost Takumiho. Tedy, nepřítomnost. Zde si nestěžuji, pouze konstatuji, protože jsem měl jasno, jak musí být koupelny nacpané a vskutku, prý se před zrcadlo stěží vešly tři cosplayerky. Mezitím jsem alespoň potkal Panďáka, který mi odkryl kousek orgovské kuriozity v řízení ubytování na místě, či nepřekvapivě narazil i na Koriho, který snad i v padesáti letech bude vypadat pořád stejně. Jinak jsem pozoroval procházející návštěvníky (poněkud víc a nenápadně projížděl pohledem i pěkné návštěvnice v cosplayích) a tak nějak přemýšlel o všem možném, připadajíc si jako exot, protože jsem stále setrvával na jednom místě.

Naštěstí, dva nešťastníci se před odbitím hodiny čekání objevili a mně se tak opět ulevilo, že nejsem sám. Po kratší procházce pro jídlo a mém postávání mimo kolektiv mně neznámých lidí (ne, opravdu nejsem společenský), nás čekalo další čekání. Tedy, na přednášku Aniy o „Dark Souls“.

Má první přednáška onoho Advíku se, už dle názvu, zaobírala právě tématem Dark Souls, respektive spíše rozebíráním hlavních postav a přiblížení nějakého toho příběhu, zejména z prvního dílu (Lore). Na můj vkus přílišné množství informací a přednáška určená spíše jako diskuze pro zapálené nadšence. Nicméně já nemám co mluvit, když jsem Dark Souls už asi po páté vzdal a ačkoliv mi přijde příběh velice atraktivní (alespoň jeho náznaky a domněnky), nedokážu se přenést přes frustraci nejen bossů, ale i nesmiřitelných nepřátel. Zkrátka, přednáška obsáhlá, zajímavá a býval bych pořídil i záznam, kdyby mi foťák po ani ne čtvrtině přednášky nezačal hlásit baterii na nule. A to bych se na ten záznam s radostí podíval i já, protože nejsem nejvnímavější člověk planety a plno věcí mi poněkud dost uteklo.

Na co jsem se ovšem nejvíc těšil, byla EroOrochiho přednáška o historii hentai. Pro mě nic, co bych už předtím trochu nestudoval, ale myslel jsem, že si při nejhorším alespoň souhlasně pokývám hlavou a blbě se budu moct celou dobu šklebit, kromě toho, že i nemravně zakončím první den. Šklebil jsem se akorát poté, kdy jsem došel k sálu a přes lidi nacpané v něm nebylo ani vidět. A z toho smradu, co se linul z nitra, se táhly opravdu všechny možné emoce, o které jsem tím pádem přišel.

Dveře se zavřely a já se svěšenou hlavou mířil zpátky, odkud se zase linul dav v čele s Takumim, protože Ania byla obklopena „fanklubem temných duší“. Celkem dost zklamán ze čtvrtka jsem poseděl už jen chvíli, ale pak kopl do vrtule a jel domů o něco dřív, než jsem plánoval. A venku mě na závěr toho všeho čekala doslovná, studená sprška...

Nedalo se nic dělat, ale kromě jedné přednášky a chvilky s lidmi, které znám, jsem si neodnesl ze čtvrtka nic užitečného. Tedy kromě dost černé myšlenky, že bude-li to takto po zbylé tři dny, zřejmě jsem na Advíku naposledy. Nechci tím říct, že je to špatný con, ale už přece jen necítím takové to nadšení z maličkostí. Inu, tyto úvahy a vyhodnocení nejen conu, ale i mých myšlenek, si nechám na později.


Pátek

Ráno jsem nemohl dospat. A vůbec nevím proč, jelikož jsem se na den nějak zvlášť netěšil. Spíš jsem po předešlém dni očekával něco na podobný způsob a tedy absolutně nespěchal. V klidu vstal, najedl se, dokonce si pustil i televizi, ale nakonec jsem se před desátou vykopl, abych stihl přednášku, která mě při projíždění programu minulého dne docela zajímala. Už cestu jsem měl podivuhodně dobrou, ale nechtěl jsem zbytečně propadat lstivému dobrému pocitu.

Na „Survival hry a ty nejlepší z nejhorších“ od dua Br3tusse a Žoryga, se ke mně překvapivě připojil i Takumi... chtěl jsem říct s bandou, ale jelikož působil ve dvojici jen s Aniou (tedy, s občasným připojením dalších lidí), mohu toto přirovnání upustit.

Nicméně teď o přednášce, která mě velice mile překvapila. V hlavě mi po představě prezentace o survival hrách bleskl akorát mnou hraný ARK, případně jiná kuriozita. Na ani jeden z mých titulů v hlavě nedošlo, ale chlapi si s tématem poradili náramně dobře. Kromě klasického přednášení o tom, co to vlastně survival hry jsou, jak se dělí (nebo spíš, jak by se mohly dělit) a které z nich jsou asi ty nejpopulárnější, obohatili toto povídání i o své vlastní zážitky z hraní oněch her. Nejvíc asi publikum zaujal příběh ze hry Rust, kdy se jakýsi osmiletý hráč pomstil za neustálé trollení své postavy smrtí někoho, kdo s tím neměl nic společného. Nebo pobavilo i povídání o jednom titulu, který ve výsledku vlastně ani nefunguje tak, jak má. Spousta srandy a dobrého infa. Asi takhle si kvalitní přednášku představuju.

Do úplného konce jsme ale nesetrvali a namísto toho utíkali ihned k ecchi sálu. Po mé minulé zkušenosti to bylo něco, co jsem tentokrát nechtěl minout a dokonce jsem se i stihl usadit, než se celý sál musel posouvat, aby se lidé vešli ještě za nás a před nás. Prostě chaos, ale tak to v nejpopulárnějším sále Advíku holt bývá. Tím se dostávám i k faktu, že jeho přemístění z původně přízemní, prostorné části, do nyní ne moc velké třídy, akorát vše šeredně zkomplikovalo. A proč? Protože dole byla výstava, ačkoliv byl i tak sál neustále poloprázdný. Tohle se organizátorům nepovedlo.

Teď ale veseleji. Zenyho přednáška „Jak těžké je býti mužem (nejen) v anime“ byla pojata spíš jako taková beseda, než jako přednáška samotná. Padlo plno nemístných hejtů na nejmenovaný con, ale i hlášek na triko Zenyho a vzájemné se popichování jedné velké (polo)organizátorské party. Samozřejmě, na přednášení se taky dostalo a obsah byl podivuhodně zábavný a řekl bych, na zdejší poměry docela kvalitní. Zkrátka, bylo to o tom, co znamená býti bišíkem v nějakém tom anime, že to má několik druhů a pravidel a že někteří lidé touží se jim vyrovnat. Nicméně když nemají vůli opravdu třeba každý den cvičit a namísto toho se čtyřikrát natáhnou pro brambůrek u sledování anime, asi svého „snu“ jen tak nedosáhnou. Tedy, půl napůl ohláškované, zbytek tak nějak a celkově nemohu říct, že bych neodcházel obohacen. Spíš naopak – plno věcí jsem ani slyšet nemusel.

A byl útlum. Tedy, chvilka se pak trávila na trávníku před budovou, kde do nás střídavě pražilo ostré slunce a střídavě to vypadalo, že bude pršet. Po malé procházce na jídlo se už zase sjednotila větší skupina a plán byl jít fotit cosplaye. No, nemá smysl povídat, že krom toho, že mé antisociální já opět kvetlo jak jarní květina, jsem ani nějak neměl chuť někde poletovat, proto jsem se potichu vytratil a chvíli uvažoval o tom, že se snad i stavím doma, abych se najedl. Nějaká malá krize být musí, to k tomu patří. Respektive spíš ke mně a mé komplikované osobnosti, která se ovšem už srovnala sama se sebou a tak na doslovné deprese nedošlo.

Když už se rozhodnu jít na přednášku o K-Popu, je opravdu zle. Pro mě absolutně neatraktivní téma, ale chtěl jsem se někam na hodinu zašít a vzhledem k pro mě nepříliš dobrému programu nebylo na výběr.

Nakonec mě přednáška, celým názvem „Korea má zpoždění, aneb proč se nám má K-Pop líbit“ od přednášejícího Alfreda Jägera, velmi mile překvapila. Dozvěděli jsme se tu, kde vlastně celý ten boom k-popových skupin začal, že vlastně hodně čerpá z evropské hudby 90. let, k tomu spousta srovnání se západními skupinami, ale i pohled blíže na to, že vystupující nejsou umělci, ale „normální pracující lidé“, kteří pomáhají udržet celou korejskou ekonomiku. Spousta zajímavých poznatků, které i mě, ne zrovna fanouška hudebního průmyslu, zaujaly. Přednášející sám navíc působil velmi fajnově, bezostyšně a tedy sálem se táhla velmi dobrá atmosféra. Nelituji, překvapení conu přidružuji právě této přednášce.

Sotva jsem vyšel ze sálu, už jsem se obracel na podpatku (mé ploché, otrhané boty) a zabíral dobré místo, abych mohl nafilmovat přednášku Takumiho a Aniy o „Chronologii Fate univerza“. Řeknu to popravdě – Nasuverze mi nikdy úplně nesedlo, není to zrovna moje zaměření, ale samo mě zajímalo, odkud je nejlépe začít, pokud se chce člověk byť jen trochu dostat do tématu. Nakonec zůstaly názory trochu rozpolcené, protože až bylo chvíli jasno, že začít od Fate:Zero je tím nejlepším, z publika se ozývaly námitky. Obsah přednášky byl jinak hlavně o představení jednotlivých anime adaptací a hrubém popsání, o čem v nich jde.

Ze soustředění mě vyrušoval už jen fakt, že ačkoliv jsem si zabral dobrou řadu a úhel na natáčení, nevyhl jsem se dvěma trošičku toxickým lidem přede mnou. Jeden vlasáč si nejprve neustále hrál se svými dlouhými kadeřemi, kterými mi lezl do záběru, ale o nic lépe nevyšel ani jakýsi hybrid, co zřejmě neviděl, že v ruce držím kameru, sedl si hned před ni, tím ji zaclonil a já tak byl nucen po celou dobu setrvat až v „Glumovském“ posedu, abych z přednášky něco zabral. Tedy, byl to porod.

Prý, že skončí o trochu dřív. Neskončili a já jak mohl, opět jsem utíkal k ecchi sálu. Tentokrát jsem už nechtěl minout přednášku, přesněji „Úchylnost aneb proč ecchi a fanservis ovládá anime svět“. Bohužel jsem se opět moc zpozdil a lidé již stáli mezi dveřmi. Řekl jsem si, co teď. Mohl jsem odejít, ale tak nějak se dveře pořád nezavíraly a já tedy setrval s tím, že jsem se škvírou mezi lidmi chvíli díval, co se tam děje. A udělal jsem dobře, postupem času se lidé do sálu vměstnali a já měl možnost vidět většinu přednášky alespoň ze dveří. Jen jsem si musel vytvořit ruční naslouchátko, abych přes (jinak velmi příjemný) průvan vůbec něco slyšel.

Nakonec to nebyl žádný zázrak. Taková normální přednáška o tom, co to fanservis je a zda-li existuje ještě vůbec nějaké anime bez něj. Co ale padlo jako pěkná úvaha z řad Zenyho, že úchylnost je vlastně lidskost. Takže nikdo není úchylný, ale lidský! Asi nejlepší možný závěr, který byl sice myšlen ve srandě, ale něco na něm přece jen je.

To už mě ovšem zdravil Honza, který konečně dorazil také na Advík. Vzhledem k tomu, že v sále už byla jen taková menší diskuze, jsem se připojil k němu a společně jsme vyrazili vstříc pro mě další přednášce. Když jsem se dozvěděl, že to má být o nějakých lampionech, zděsil jsem se. Hned jsem si v hlavě vybavil nezáživnou přednášku o svítilnách a jejich vývoji. Měl jsem chuť prásknout do zaječích, ale rozhodl jsem se dát na Honzu, protože sám říkal, že to nevybral jen tak a i když už nevěděl, o čem to je, zřejmě ho to muselo nějak zaujmout.

Když jsme tedy již pohodlně seděli a přednášející Clover začala, jen jsem mu potichu řekl „Tos vybral dobře!“. Přednáška, celým názvem „Když zhasnou lampiony“, se zabývala hlavně vývojem prostituce v Japonsku. Jak to vlastně vzniklo, fungovalo v dobách dávných, jak se prostitutky k tomuto řemeslu dostávaly, jak byly trestány, případně došlo i na bolestivou představu ohledně potratu pomocí jakéhosi „háčku“. Mám pocit, že jsem na podobné přednášce už byl a ještě větší pocit, že to bylo na minulém Akiconu a od stejné přednášející. Nicméně to jsem tehdy proklimbal a zde jsem měl všechny zajímavé informace nanovo. I když na historii moc nejsem, zde to bylo přece jen téma, které sice není „tabu“, ale je dostatečně zajímavé a atraktivní.

Věděl jsem, že na Honzu odteď mohu stoprocentně dát. Odešli jsme dřív, abychom stihli poslední počin ve formě ecchi salonu a přednášky „Visual Novel“ od Michaela. Pro nás oba nejsou vizuální novely ničím, s čím bychom neměli dostatečnou zkušenost. Přišli jsme proto hlavně buď kývat, nebo vrtět hlavou. Popravdě, přednáška mohla mít lépe propracovanou a rozepsanou historii ohledně toho, jak vizuální novely vznikaly, jak se vyvíjely, apod. Taktéž se nedostalo na mnoho titulů. Ale ve výsledku, nemohu si nějak víc stěžovat. Nezasvěcený divák se dostatečně dozvěděl, co to vizuální novela je, jak funguje a měl možnost nakouknout i do pár poněkud lechtivých, leč cenzurovaných galerií. Spíše omylem, samozřejmě.

Završení dne tedy příjemné a nám nezbývalo, než si již zajít pro „kufřík“ (z něhož se vyklubal docela velký kufr napěchovaný věcmi na spaní) a přesunout se směr můj domov. Z pátku jsem měl nakonec mnohem lepší pocit. No, nesrovnatelný se čtvrtkem. A i když jsem netušil, co mě dalšího dne čeká, již jsem nemusel mít obavy, že budu vstávat opět se svěšeným obličejem a nechutí.


Sobota

Dramaticky otevřít oči asi v 5 hodin ráno, chvíli se vzpamatovávat a uvědomit si, co je realita a co jen fikce, pak se ještě do půl deváté převalovat a teprve v devět se otráveně vyvrtat z pelechu, který člověka táhne k sobě jako síla temné strany, není úplně ideální. A když vám do pokoje vejde vysmátý, polonahý kamarád, již víte, že jste dávno vzhůru a připraveni úplně na vše.

Cesta na Advík se nesla v již pomalejším tempu díky omezenému víkendovému provozu. Měl jsem navíc sjednané setkání s Mattem, který mi měl pouze předat energiťáky, z nichž jeden mi způsobil krušné chvíle na konci dne. Ale o tom se dostatečně zmíním až na konci sobotní kapitoly. Nelenil jsem, nezelenil jsem, Honzu jsem nechal Honzou a běžel se připravit k Anime/Games salónu na přednášku o Dark Souls.

Tedy, přednáška s výtečně vymyšleným názvem „You Died“ a s duem přednášejících, se kterými jsem měl už z minula dobrou zkušenost (Br3tuss a Žoryg), mě nakonec moc nenadchla. Zábavný styl historek z hraní se sem nepřenesl a jednalo se čistě o povídání o jednotlivých bossech, k nimž byly přidány nějaké informace z Loru. Upřímně, kromě toho, že mě těmito informacemi zásobili už Takumi a Ania na téměř stejné přednášce, mě to ani pořádně nebavilo. Nějaké vložky ve formě vlastních zážitků sice občas zažehly nadějný „bonfire“, ale jinak to bylo opět spíše pro fanoušky a pro někoho, kdo se o Dark Souls zajímá spíše jako o obtížnou hru, to prostě moc nebylo. Škoda, ale chlapům dám do budoucna ještě šanci. (Tedy, samozřejmě těm přednášejícím.)

Co ovšem musím zvýraznit, tak přítomnost tří „cosplayerů“ ála chlapů v županech s hrnky. Bezkonkurenčně nejlepší „cosplayové“ trio letošního Advíku, které dokázalo pobavit nejen celý sál v té chvíli.

Jakoby už bylo tradicí, že jsem vybíhal zásadně jen k ecchi sálu a zde mě zajímala přednáška o křesťanství v ecchi/yaoi a hentai. Bohužel, opět bych musel stát ve dveřích a protože přednášející byla hůře slyšet už z pozice publika (zmíním se ještě později), obrátil jsem se a raději dal přednost sólo procházce na jídlo. Co čert chtěl, na své cestě zpět jsem v hlubokém hloubacím transu narazil na Panďáka s Roudym (ne v tom transu, ale v realitě, jen mě do ní museli vtáhnout sarkastickými poznámkami o tom, jak je ignoruju). Ti se se mnou podělili nejen o jejich divokou noc minulého dne, ale i o perličku ohledně toho, jak organizátoři po desáté večerní kontrolovali pásky. A z toho vyplynulo, že zdvižená ruka je zřejmě jedna velká páska. Tápajíc, kam se ztratil Honza, jsem s nimi chvíli poseděl na ostrém poledním slunci, dozvěděl se, že mají dorazit i Torenovci, ale toto dlouho nevydrželo a opět jsme se loučili.

Nevěděl jsem, co dál a tak jsem zvolil cestu blindu a připravil se k Japan sálu, že si počkám na tamější přednášku. Čekal jsem spolu s ostatními, ale ze sálu pořád nikdo nevycházel, ačkoliv už měla předešlá přednáška dávno skončit. Nakonec to dopadlo tak, že přednáška nejen skončila, ale začala už i ta, na kterou jsme jak blbí všichni venku čekali. Ale zabojoval jsem, využil posledního místa a připojil se do dveřního lidského sendviče s tím, že to nějak tu chvíli přežiju.

Přednáška „Jak se neznemožnit v Japonsku“ od Storytellera a Drakarna byla naprosto suprová. To je prostě typ přednášky, od které nic nečekáte, ale nakonec se ohromně poučíte. Například, že boty se mají dávat spíše do vyhrazeného prostoru u prahu a rovnat je po stranách, aby uprostřed vznikla jakási ulička. Také, že se nemá po dřevěných podlahách chodit v botech. A samozřejmě i fakta ohledně onsenů. To vše doprovázeno vtipnými příhodami přímo z návštěvy Japonska, kterou přednášející podstupovali, včetně anonymního poukázání na jejich kolegu, který většinu věcí dělal tak, jak by se nemělo a dle toho i dopadal. Tedy, super. Vtipné, zábavné a poučné. Vůbec mi nevadilo si tam celou tu třičtvrtě hodinu postát v horku a „tělo na tělo“ stylu.

Už v sále jsem si všiml Takumiho hlavy a i zbytku, který doprovázel dokonce i Jiri, jenž se zřejmě opět přijel podívat jen tak na den. Společně s nimi a zbytkem party jsem se rozhodl jít na jídlo, tedy s tím, že já jedl a budu tedy na ně jen koukat s plným žaludkem. Jakmile ale zapluli do čínské restaurace, jen jsem se otočil a šel zase zpět. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Teď jsem neměl zase nikoho. Ani Takumovce, ani Honzu, který zmizel neznámo kam a na SMS neodpovídal. Zasedl jsem tedy na své oblíbené, potemnělé chill místo v jedné z chodeb a koukal do prázdna. „Honzo, kde jsi, pomoc!“ volalo to ustrašené, asociální já v mé hlavě, ale já se nedal a namísto toho jsem vymyslel, kam dál.

Po dlouhé chvíli čekání jsem zasedl do Japan sálu na „Monomýtus v anime“, opět od Drakarna, kterého si jako přednášejícího začínám velmi oblibovat (nejmenovaný přednášející počátečního písmene „G“ by se měl začít bát). Jeho přednáška se zabývala tím, jak mnoho filmů, anime a všeho možného dalšího, jde podle jasně zaryté linie, respektive krocích, které mají v každém díle jiné opodstatnění, ale dalo se to použít pro příběhovou linku jak třeba Hobita, tak i Death Note. Nejvíc se mi líbila část, kde bylo jasně popsáno, že po projití si vším dobrodružstvím, se charakter hlavního hrdiny změní a on se pak ocitá v situaci, kdy se už nedokáže, ba ani nechce zpátky začlenit do svého původního života a mnohdy zůstane na úrovni, kde se ocitá v obou světech najednou, což ho posouvá na trochu jinou úroveň smýšlení. Těžko popsatelné, ale přednáška opět super a obohacující.

V půlce přednášky si přisedl i Honza, kterého jsem poté zvedl a dotáhl do ecchi sálu na přednášku o turismu. Tedy, „Sexuálním turismu“. Já tušil, o čem to bude, ale také jsem věděl, že se dozvím mnoho zajímavých nových faktů. No, není se čemu divit, že vše, co začíná na „S“ a končí na „X“, případně začíná na „H“ a končí na „I“, přiláká nejvíc diváků. Přednášející Kayky zrovna nevyniká v artikulaci, ale sám nejsem žádný velký řečník, a tak sedět v prvních řadách byla ideální volba, aby jí bylo dobře rozumět. Své téma pojala velmi solidně a obsáhle. Kromě pár vtipných výtažků ze Zpovědnice, kde se pár lidí svěřovalo o své náklonnosti k jistým prostitutkám, došlo i na samozřejmé popsání toho, jak funguje onen druh turismu nejen v Thajsku, ale třeba i v Japonsku. Nutno říct, Thajsko je v tomto opravdu země snů, protože stačí pár grejcarů a máte vystaráno na celou noc. A nebo i na celý život, pokud se váš mozek přemístí z hlavy do dolních partií a vás napadne třeba takovou pěknou asijskou slečnu převést z bordelu do svého vlastního života (ne, to opravdu nechcete). Zkrátka a dobře – bavil jsem se, opět dobrá přednáška, která mi dala hodně nových informací.

Honza je rozený VIP a tak jsme v sále s pár ostatními setrvali, navíc jsem se prvně dostal i do první řady a počkali jsme na Zenyho přednášku o „Lásce v anime“. Co čert tentokrát nechtěl, už tak unaveného přednášejícího doběhla smůla a on si přednášku bohužel zapomněl na flashce doma. Nicméně klobouk dolů. V případě, že nemáte přednášku, ji buď můžete zrušit a nebo odimprovizovat. A Zeny si zvolil druhou možnost, kterou zvládl naprosto bravurně. I když mě už bolel zadek z tvrdé židle a myšlenka na ovoce ve formě pohlavního orgánu mi tuto bolest moc nezlehčovala, musel jsem uznat, že i přes všechny hloupé pomluvy je tohle prostě snaživý přednášející (leč jeden velký šašek), do kterého všichni kolem rýpou, ale on to dokáže uvést do správné roviny a dokonce i vytáhnout jistou hlubší úvahu. Třeba, když hovořil o lásce k jídlu a že musí existovat nějaký druh jejího vyjádření. A ne, nebylo to již o ovoci ve tvaru genitálií, ale třeba jen o tom, že takový člověk prostě rád jí, zkouší všemožné nové kuchyně, atp. A nebo třeba láska k určité knize, filmu, dílu. Že pak má člověk tu potřebu číst dál a být nadšen z každé souvislosti, co pochytá třeba v dalších dílech, nebo vydáních. Ale to byl jen úvod a dostalo se i na samotné vyznávání lásky v anime (např. tsundere styl). Spousta super úvah, nemohu si moc stěžovat na to, jak katastrofálně ten začátek vypadal. Respekt a šáteček!

Jako završení soboty jsme chtěli zvolit „Fandomy včera, dnes a zítra“, ale sotva se sál příjemně naplnil, přišel org s nepříjemnou zprávou, že přednášející bohužel nedorazila a že můžeme čekat dál, ale nikdy se nedočkáme. A nám s Honzou bylo jasné, že měníme plán a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Jak jsem se po celou dobu cítil asociálně, sobota mě přímo nabila energií a má ústa se rozjela sama. Co jsme tedy navštívili totálně předělané a překopané centrum na Chodově a okusili nový systém objednávání v Mekáči, nás napadlo zkusit odtamtud dojít pěšky až zpět domů. A to byla pro mě samozřejmě výzva a něco, na co jsem ihned kývl. Naše dobrodružství tedy začalo v obchodním centru na Chodově, kde jsme se dokázali zamotat a dostat se až na střechu. To mělo ale výhodu, protože jsem se mohl rozhlédnout a zafixovat si směr, jakým se vydáme. Sotva jsme se dostali ven, prošli jsme postupně kus malé příměstské části, divočinu, park, sídliště a dostali se i k dálnici, kterou jsme se neodvážili přeběhnout a museli tak podniknout dobrodružnou cestu vedle kolejí, což nás mnohdy stálo skoro i krk (když pár metrů vedle vás projede tramvaj a vy pomalu nemáte kam uhnout, není to nic příjemného). Sotva jsme se vymotali a dostali se k historickému centru, což byla teprve půlka cesty, již jsme to vzdali a rozhodli se chytit nejbližší dopravní prostředek.

Kromě toho mi dělal společnost i jeden z energiťáků, tedy Big Shock s označením „Spritz“, což je asi to nejhnusnější, co jsem z energiťáků kdy pil. Proč? Protože v teplejším stavu chutná doslova jako zvratky. Každý, kdo kdy zvracel, si asi dokáže představit tu hnusnou, nahořklou chuť žaludečních šťáv. Zde ji obstarala příchuť hořkého pomeranče. Nikdy víc! Protestoval i můj žaludek, což se odrazilo i na mém zažívání a až alarmující situaci téměř ke konci naší cesty. Naštěstí, Honza potřeboval kofein a tak jsme zapluli do nejbližšího KFC, kde k mému úžasu neměli kódem blokované záchody. Tedy, dokud jsem ten jediný funkční tam nezablokoval já svou přítomností. Ještě jsme pak vedli menší debatu o životě, ale ne dlouho a naše cesty již vedly přímo do cílové stanice.

Ze soboty jsem měl nakonec ohromně dobrý pocit. Až na odporný energiťák se vše vyvedlo takřka i bez plánu a já mohl pomalu docházet závěru, že zlý začátek neznamená i zlý konec, ačkoliv budu ještě o další návštěvě dlouho hloubat. Mám na to každopádně rok. Nicméně byla přede mnou ještě neděle a tedy takový poslední den, jenž jsem chtěl zakončit dobrou třešničkou (kterou jsem měl dobře naplánovanou).


Neděle

Příjemně strávenou sobotu vystřídala neděle a taktéž brzké vstávání. Z pelechu se nechtělo, ale motivace byla velká. Jen, co jsem vyšel z pokoje, po mně už halekal Honza z druhé místnosti a oba jsme do čtvrt hodiny vyráželi. Tedy, zdrželi jsme se o pár minut, ale stále s časovou rezervou. Naší motivací bylo navštívení nedělní Grekovy přednášky.

Dostat se do sálu znamenalo si ještě chvíli posečkat, ale ne tolik, abychom my, čekající, stačili být dost nervní. Téma přednášky názvu „Démon adaptace“ bylo docela prosté – tedy, kde zejména anime adaptace dělají oproti svým předlohám chybu, a naopak, kde adaptace dokázala z průměrné předlohy vydolovat něco neuvěřitelného. Tedy, od bodu vnímání času (dvě stránky akční scénky v manze vs. nudné dvě minuty v anime), až po pár jasných příkladů typu SAO, nebo Zetsuen no Tempest (zřejmě tomu ještě dám šanci). Došlo i na hrůzy, jako natolik přesnou adaptaci, která absolutně nepomohla už tak děsivě nakreslené předloze. Pecka, přednáška protáhlá o celou půlhodinu, ale bavila natolik, že to defakto uteklo jako voda. Nejsem ani trochu zklamán, třešnička přednášek na conu jak má být.

Zde jsme se opět seskupili s Takumim a Aniou, kteří ještě řešili záležitost ohledně batohů a toho, že orgové zřejmě lidi z ubytovacích prostor už vyhazují. Nakonec tomu tak nebylo, ale stejně byl prostor vyhrazený šatnám dost zacpaný. Počkali jsme u Japan salonu, kde nám Takumi udělal takový zákusek jeho přednášky, ze které jsem měl tu čest pořídit záznam.

Tedy, „Jak bezpečně přežít Japonsko“. Nemyslel jsem, že se to Takumimu povede tak profesionálně, bez zadrhávání a jasně odpřednášet. Ne, že bych mu nevěřil, ale takové téma je dost velké sousto. Šlo nejen o vyzdvihování faktů, ale spíš o to, jak to v takovém Japonsku funguje z pohledu turisty a do jakých příjemných, či méně příjemných situací se člověk může dostat. Perfektně zodpovězeny všechny dotazy, přednáška navíc obohacena o skutečně vtipná videa. Nemám co vytknout. Jako poleva na třešničku naprosto bombastické.

Jediné, co mě štvalo, byly holky, mezi kterými jsem skončil s kamerou a které měly zrovna teď potřebu konzumovat jídlo, různě se pořád pro něco naklánět a té jedné z nich jsem měl v jednu chvíli chuť sebrat to jablko a třísknout s ním o zeď. Tedy, pokud bych samozřejmě netrefil přednášejícího (omylem). Ano, někdy jsem zlý, ale to je tak, když kolem mě lidi provádí věci, které přece nemusí dělat hned a teď, zrovna na přednášce. Ale sedl jsem si holt moc pozdě a ještě víc blbě, i když nebýt Honzy a jeho pohotové rezervace židle před námi, natáčel bych leda tak hlavy zezadu.

A to je, milí čtenáři, už skoro konec. Dál už nebylo v programu nic zajímavého a tak jsme se jakožto čtyřčlenná parta sebrali a ještě chvíli šli postát do posledního volného stínu poblíž budovy. Ono se řekne, je tam volný stín, ale když kolem padají plody ze stromu, které se navíc různě rozšlapávají a láká to tak vosy, asi to není zrovna nejideálnější místo. Nicméně jsme ještě postáli, pobavili se, Honza alespoň získal nový kontakt a posléze naše cesty vedly už jen metrem a na Muzeu se do příštích tří týdnů rozdělily.



Vyhodnocení

A teď k onomu vyhodnocení. Čtvrtek byla pro mě naprostá tragédie, která mi vehnala černé myšlenky na to, že už možná na Advík více nepůjdu. Pátek tomu taky moc extra nepomohl, ale jak dojel i Honza, který mě strhl svou programovou aktivitou, hlavně sobota večer se ubrala správným směrem a neděle zafungovala jako taková příjemná třešínka na závěr. Hodně v tom hrálo roli také to, že já si na lidi kolem chvíli zvykám a první den pro mě byl jako hodit mě do ledové vody. Nicméně pak už i mně se pustila ústa na špacír, což u sebe pozoruji jako magicko-zázračný prvek, který se mi často nestává. Jestli zvážím příští návštěvu? Určitě. Ale ještě se rozhodnu, zda na celou dobu konání a nebo si lépe vyberu tak den, dva. Nebo, že bych začal přednášet, jakože mám několik zajímavých námětů? Uvidím, do příštího roku času dost.

Nyní chci vyhodnotit části programu. Rozhodně nejpřekvapivější přednáškou byla ta o K-Popu, kam jsem šel naprosto ze zoufalosti a naslepo a nakonec měl příjemný pocit. Nejméně záživná mi přišla ta viděná zpoza lidí narvaných u dveří, tedy o fanservisu. A vyhlásit pro mě tu nejlepší? Když, to jde těžko. Hlavně bych vybíral ze čtveřice. Buď ze survival her, samozřejmé Grekovy elitní přednášky, jak se neztrapnit v Japonsku od Drakarna, či nakonec i oné Takumiho přednášky o Japonsku z turistického pohledu. Každá mi dala něco jiného, ale všechny dohromady hromadu skvělých informací.

Co bych celkově Advíku jako místu konání a organizaci vytkl? Jedině ten přesun ecchi sekce. Největší a nejnavštěvovanější sekce conu globálně a namísto standardního umístění dole v přízemí, kde je na všechny tyto „radovánky“ místa dost, holt skončila v generické, malé třídě, kam se lidi cpali a někdy se nedostali ani za okraj dveřního rámu. To je taková velká výtka a nejen z mé strany. Ano, vím, byla dole místo toho výstava, ale myslím, že i ta by se dala odsunout do menších prostor a přitom by to tím její navštěvovanost, ba ani kvalitu, nijak neovlivnilo.

Jinak dobré. Nikdo mi nečudil do obličeje, pokud jsem nevyšel tedy z budovy, dalo se všude jakž takž projít, organizátoři byli shovívaví (tedy, někdy až moc, viz popis sobotního večera z druhé ruky) a celá atmosféra ani navzdory změně hlavních orgů neztratila své osobité kouzlo. Všude byly vylepené programy, i plánky, jen se dělo mnoho posunů v programu a tedy nejjistější bylo sledovat zdi, okna, či sloupky, nikoliv to, co jsme dostali v oficiálním, tištěném programu. Ale zase nutno říct, že to bylo povětšinou aktualizováno zavčasu.



Odkazy

Já tedy děkuji nejen lidem, které jsem tam potkal, buď za pár prohozených slov, nebo také i za tu hromadu času, kterou mě zachraňovali od bezduchého potácení se v temnotě, ale i celkově organizátorům, že opět nám, fanouškům, umožnili strávit fajnové čtyři dny bez sebevětší kvalitativní změny (až na malé detaily). Nyní dám prostor odkazům.


Oficiální webová stránka Advíku:
http://advik.cz

Oficiální FB stránka Advíku:
https://www.facebook.com/advik.cz/

Takumiho překladatelský web (zejména mangy):
http://manganotamashi.webnode.cz

Facebooková stránka Takumiho překladatelského webu:
https://www.facebook.com/MangaNoTamashi/

ČSFD profil Honzy:
https://www.csfd.cz/uzivatel/524501-honza135/

Honzův report:
https://www.csfd.cz/uzivatel/524501-honza135/denicek/#highlight-item-146039

Komentáře

Jméno
Předmět
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Nebyly přidány žádné komentáře.

„Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde